Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Visegrád je nemocný muž Unie. Balkán by se od něj měl držet co nejdál

Klopýtání s Evropou. Nebo z ní? Čtyři hlavy zemí Visegrádu: zleva Miloš Zeman, János Áder, Andrzej Duda a Zuzana Čaputová na setkání v Lánech. Foto: ČTK
Klopýtání s Evropou. Nebo z ní? Čtyři hlavy zemí Visegrádu: zleva Miloš Zeman, János Áder, Andrzej Duda a Zuzana Čaputová na setkání v Lánech. Foto: ČTK

Komentář Jiřího Pehe: Visegrádské uskupení hrálo několik prvních let po svém založení pozitivní roli coby společný hlas bývalých komunistických zemí ve střední Evropě v jejich snaze stát se členy Evropské unie a Severoatlantické aliance. Po vstupu do Unie se ale začala Visegrádská skupina – sdružující Polsko, Maďarsko, Českou republiku a Slovensko – měnit v poněkud „reakcionářský“ spolek, sabotující solidaritu se zbytkem EU, utápějící se ve svých historických komplexech a ignorující některé principy liberální demokracie.

Budeme-li konkrétnější, Visegrád byl založen lídry antikomunistických revolucí v Polsku, Maďarsku a Československa – Lechem Walesou, Jószefem Antallem a Václavem Havlem – 15. února 1991 coby regionální uskupení, které se, pokud jde o místo svého založení i formát, inspirovalo setkáním tří panovníků v maďarském městě Visegrád v roce 1335. Tehdy se uherský král Karel I. Robert, český král Jan Lucemburský a polský král Kazimír III. Veliký dohodli na těsné spolupráci v politických či obchodních otázkách a na „věčném přátelství“.

Už při založení nového uskupení Havel, Walesa a Antall, zdá se, poněkud přecenili historická pouta tří zemí, podobně jako možnost „věčného přátelství“ přecenili maďarský, polský a český panovník ve 14. století. Havel, Walesa a Antall chtěli navázat na spolupráci polských, československých a maďarských disidentů z doby před rokem 1989, přičemž zdůrazňovali sdílenou historickou zkušenost z éry komunismu i společné regionální zájmy. Nedocenili, že jakmile se začnou ve svobodných poměrech projevovat delší historické zkušenosti i ambice zúčastněných zemí, nemusí být jejich jen několik desetiletí trvající společná minulost v roli sovětských satelitů dostatečně silným pojivem k tomu, aby vytvořila spolupráci opravdu organickou, podporovanou nejen novými politickými elitami, ale také občany všech visegrádských zemí.

Visegrádský projekt tedy od počátku přežíval spíše jako politická iniciativa, udržovaná shora, než jako spontánní forma regionální spolupráce vycházející z občanských společností zúčastněných zemí. Pro ty byla společným referenčním bodem snaha přiblížit se Západu, „návrat do (západní) Evropy, a Visegrádská skupina byla vnímána jen jako nástroj těchto ambicí.

Silná kulturní i politická orientace na Západ ve svobodných poměrech dokonce paradoxně vymazala do velké míry i zájem, který lidé v zemích dnešního Visegrádu měli v době komunismu o kultury ostatních středoevropských zemí. Jinými slovy: zájem o literaturu, film, drama i populární hudbu v ostatních středoevropských zemích v každé z nich po pádu komunismu poklesl a byl nahrazen svobodnou konzumací kultury západní, která nebyla před rokem 1989 plně přístupná. I proto poměrně rychle krachovaly pokusy o vytvoření společných středoevropských novin nebo televizí.

Mělo-li snad být založení Visegrádské skupiny čímsi více než jen snahami o regionální koordinaci politiky „shora“

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Názor

Komentáře

V tomto okamžiku nejčtenější