V melancholické novince se Mišík ohlíží za pokřivenou dobou, ale hledí i na dno sklenice
Po devítileté pauze se letenský bard Vladimír Mišík vrací na staré známé území. Jednou tě potkám je lehce bilanční album rozkročené od tušení blízkého osudového setkání po nečekaný objev zpěvákovy zaoceánské rodiny.
Teritorium pražské Letné bylo vždy jasně vymezené. Dole u řeky Letnou ohraničovaly Dopravní podniky, u nichž se vytrvale vynořoval mystický nápis Nechte zpívat Mišíka. Na kopci pak Letná končila křižovatkou Špejchar s památným nočním výčepem a buřtostánkem. Tady se křížily stezky dejvických a strahovských klubů, sem se dalo Myší dírou proklouznout cestou z Malostranské besedy či Baráčnické rychty. Zpěvák Vladimír Mišík křižovatku stačil zvěčnit ve svém Špejchar blues.
Nechte zpívat Mišíka – dnešní generace těžko pochopí, jak velkou mohl mít podobný nápis váhu. I tenhle výkřik byl jasným teritoriálním vymezením: mezi svobodou zpívat si po svém svoji hudbu a ústrky, jež od určité chvíle už nelze tolerovat, nekonečně s nimi smlouvat či hrát jejich vynucenou hru. Od Mišíka byl svého druhu majstrštyk, když texty režimního básníka par excellence Josefa Kainara přetvořil na generační existenciální hymny jako Stříhali dohola malého chlapečka, ale zejména Kainarův geniální Obelisk, se svým uhrančivě jízlivým lamentem nad lidskou úzkoprsostí, nepožehnaností: „Milovali se, jen když se měli rádi.“ Ano, to jsme byli my, Češi, sice plní drobných nadějí, avšak nevelkorysí, nedůvěřiví, věčně podmíneční vůči sobě navzájem i životu vůbec. V tom se poznáme dodnes.
Pečeť životní zpovědi
Podobně silnou obecnou výpověď na novém albu Vladimíra Mišíka, nazvaném Jednou tě potkám, nenajdeme. Nové album, přicházející po devítileté odmlce, chce vyprávět o
