Deník N

Svědomí posledního šéfa StB netrápí. Lituji spíš toho, co jsem neudělal, říká Alojz Lorenc

Alojz Lorenc při debatě na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v listopadu 2018. Foto: Petr Blažek
Alojz Lorenc při debatě na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v listopadu 2018. Foto: Petr Blažek

V předešlých dílech seriálu Tváře normalizace jsme přinesli příběhy verbovačů i agentů Státní bezpečnosti, jedné z hlavních opor komunistického režimu. Celý ten efektivní nástroj v závěru 80. let řídil sečtělý, inteligentní a pragmatický muž jménem Alojz Lorenc.

Hodnocení z úvodního odstavce jsme si vypůjčili od Václava Bartušky, jednoho ze studentských vůdců roku 1989, který po revoluci s Lorencem absolvoval desítky setkání. Dvaadvacetiletý student novinařiny stanul – coby člen zřízené parlamentní komise, která měla dohlédnout na vyšetřování událostí 17. listopadu – proti elitnímu padesátiletému generálovi, faktickému šéfovi politické policie komunistického Československa.

Bartuška později vzpomínal, že právě Lorence považoval za „svého největšího protivníka“, který byl často nad jeho síly. „Mluvil jsem s ním na jaře 1990 desítky hodin. Inteligentní, velmi dobře informovaný, nebezpečný,“ hodnotil někdejšího vysokého důstojníka před lety v diskusi se čtenáři serveru Aktuálně.cz.

Ani s odstupem let na tomto hodnocení Bartuška nevidí důvod cokoliv měnit.

„V rámci práce parlamentní komise jsem hovořil se špičkami KSČ i Státní bezpečnosti,“ vypráví ráno nad čajem nedaleko nové budovy Národního muzea v Praze – té, kde v roce 1989 sídlil parlament.

Ze stranických špiček mluvil s generálním tajemníkem Milošem Jakešem, premiérem Ladislavem Adamcem či šéfem pražské KSČ Miroslavem Štěpánem, ze Státní bezpečnosti kromě Lorence s čelnými představiteli hlavní správy kontrarozvědky Karlem Vykypělem či Miroslavem Chovancem. „Lorenc nepochybně

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Tváře normalizace

V tomto okamžiku nejčtenější