Brzy se dozvíme mnohem víc o Římanech. Velká knihovna čeká na přečtení
Devět dní před zářijovými kalendami roku osmistého třicátého druhého ab urbe condita – od založení Města – vybuchla nad Neapolským zálivem jaderná bomba.
To by nejspíš bylo to první, co by napadlo nás, kdybychom tam byli. Ve skutečnosti to bylo ještě horší. Výbuch Vesuvu roku 79 našeho letopočtu svou ničivostí předčil naše zbraně. Čtyři kvetoucí města pohřbil pod šestimetrovou vrstvou popela. Největší z nich, Pompeje, mělo dvacet tisíc obyvatel. Útěkem se nejspíš stihl zachránit málokdo. A kdo neutekl, neměl šanci přežít. O to se postaral hřibovitý oblak žhavého toxického plynu, který zahubil vše živé několik hodin předtím, než druhý výbuch sopky způsobil tlakovou vlnu, přinesl prach, popel a kamenný déšť.
Možná to bylo trochu jinak – přesné datum exploze je sporné, výbuchů mohlo být více po sobě –, základní fakta jsou však jasná. Stejně jako to, že Pompeje, Herculaneum a další dvě menší města byla zapomenuta a objevena až v osmnáctém století. Od té doby v nich probíhá nepřetržitý výzkum. Objevem Pompejí vlastně vznikla moderní archeologie. Velká část toho, co víme o římské civilizaci a hlavně pak o její každodennosti, všedním životě, má svůj původ ve zkoumání Pompejí. Jsou naším zdrojem poznání o tom, jak Římané bydleli, jaké předměty denní potřeby používali, a třeba i o tom, jak vypadala jejich pornografie.
Obrovskou hodnotu samozřejmě představují knihy, s těmi je však potíž. Římské knihy měly zpravidla podobu papyrových svitků, dlouhých popsaných pruhů, jež čtenář převíjel při čtení z jedné rukojeti na druhou. Dobrá zpráva je, že mnohé z knih neshořely. Byly sice vystaveny vysoké teplotě, ale
