Deník N

Mariusz Szczygiel: Vondráčková a Kubišová mi zachránily život

Mariusz Szczygiel. Foto: Ludvík Hradilek, Deník N
Mariusz Szczygiel. Foto: Ludvík Hradilek, Deník N

Polský novinář a spisovatel vydal v Česku novou knihu. Jmenuje se Není a včera získala nejprestižnější polskou literární cenu Nike. V rozhovoru pro Deník N mluví Mariusz Szczygiel nejen o knize, ale i o svém dětství, o tom, z jakého důvodu s ním rodiče často navštěvovali psychiatra, proč jeho první publikovaný text bylo udání a také proč je pro něj důležité, aby ho při umírání někdo držel za ruku.

Z vaší knihy Není mě vlastně nejvíc zasáhly verše Violy Fischerové:
Nakonec se počítá kulka / Nakonec se počítá nevyřčené slovo / Nakonec se nic nesčítá / A moucha / Kterou jsem před třemi dny nezabila tu lítá a lítá.

Mě taky.

Jak to vnímáte? Marnost všeho?

Marnost všeho… Myslím, že přirozený lidský stav je „není“. Spousta lidí věří v existenciální filozofické pojmy „je“ a „mám“. Myslí si, že jsou to základní stavy lidí. Podle mě ne. Je to nějaká občasná náhoda, ale ten zásadní stav je ono „není“. A s tím se musíme smířit. Lidé se ale to „není“ snaží ze svého života pořád odstraňovat.

Jak tedy vnímáte to „není“?

Budoucnost není, minulost není, myšlenka není, někdo konkrétní už není, věta není, pocit není, předmět není, vzpomínka není. V té knížce není třeba klika, vidlička…

To jste v příběhu majitelů slavné vily, tedy Müllerových.

Ano. Nebo je tam příběh, kde muž nemá penis. A s tím „není“ my neumíme zacházet.

Já jsem ono „není“ pochopila jednodušeji, méně intelektuálně. Na svém příkladu jsem si řekla, že není zdraví, mládí, někteří lidé… Zkrátka to „není“ je celá moje minulost. A s tou se musím smířit – když tedy vy teď mluvíte o smíření.

Ale to jsem rád, že to vnímáte takhle! Polsky se ta kniha jmenuje Nie ma. To je pět písmen. A já lidem vždycky říkám a píšu jim to do věnování – že to „ma“ jsou dvě písmena, tedy čtyřicet procent z celého Nie ma.

U nás padesát.

To je pravda. Ale myslím si taky, že nám to „není“ musí zdomácnět. To je to smíření. A pak je nám líp. Ale slovo zdomácnět se mi vlastně nelíbí. Lepší je, když řeknu, že pro to „není“ musíme najít nějakou formu.

Jakou formu máte vy?

Já? Já jsem napsal knížku! To je to nejlepší, co jsem ve svém životě mohl udělat.

Excel života

Myslela jsem, že tohle smiřování se je nikdy nekončící proces.

Je to nikdy nekončící proces. Ale tu formu najít musíme. Vezměte si Violu Fischerovou, o které v knize píšu – její manžel spáchal sebevraždu v posteli. A ona se do té doby, několik desítek let, bála psát verše. I když jako mladá cítila, že má nadání. Smrt

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Rozhovory

V tomto okamžiku nejčtenější