Deník N

V lese musíte myslet na sto let dopředu

"I mlazina je les. Můžeme se z něj těšit a sledovat už dnes, jak roste a vyvíjí se," říká ke kůrovcové kalamitě s pohledem do budoucnosti ekolog Josef Fanta.
„I mlazina je les. Můžeme se z něj těšit a sledovat už dnes, jak roste a vyvíjí se,“ říká ke kůrovcové kalamitě s pohledem do budoucnosti ekolog Josef Fanta.

V dvaatřiceti letech Josef Fanta spoluzakládal Krkonošský národní park. Když se vrátil z emigrace, došla mu nad devastací lesů kyselými dešti slova. Třicet let poté tento les opět mizí, tentokrát kvůli náletům lýkožrouta smrkového. „Dnešní kalamita není tak drsná jako tehdy, ale musíme se z ní poučit a nehledět na les jen z ekonomického hlediska,“ říká v rozhovoru pro Deník N legenda moderního lesnictví.

Pochází ze starého lesnického rodu a už jako dítě sledoval, jak jeho děda hajný řeší následky mniškové kalamity, jedné z největších v historii českých lesů. „Do lesa jsem vrostl a les zase do mne,“ říká o sobě Fanta.

Po studiích začal v padesátých letech pracovat v Lesnickém výzkumném ústavu v Opočně, kde se věnoval přeměně smrkových monokultur na smíšené porosty. Projekt byl ale na začátku 60. let ministrem lesů a dřevařského průmyslu zrušen s tím, že se dále budou pěstovat jen ekonomicky výhodné smrkové porosty. Šlo o rozhodnutí, které se našim lesům opakovaně stává osudným.

Na začátku šedesátých let se podílel na vzniku Krkonošského národního parku, kde se stal náměstkem ředitele, řídil výzkum a dokumentaci, založil sborník vědeckých prací Opera corcontica, ve kterém publikovali i zahraniční vědci. Krkonošský národní park tím získal široké mezinárodní uznání, inspiraci v něm hledali zahraniční vědci i ochránci přírody. S příjezdem vojsk Varšavské smlouvy se ale pro úspěšného vědce vše změnilo.

Pro sympatizanta demokratického vývoje, který nikdy nevstoupil do KSČ a odmítl podepsat souhlas s okupací, nebylo v normalizační atmosféře na pozici náměstka místo. Degradování na topiče šlo ruku v ruce se zákazem publikování. Řadu let se živil jako manuální pracovník bez kvalifikace, než se rozhodl pro emigraci. Jako zaměstnanec zahradnictví pod záminkou návštěvy výstavy cibulovin v Nizozemsku získal povolení k výjezdu do zahraničí, kde požádal o politický azyl.

„Byla to sázka do loterie. Buď to projde, nebo to celé prohlédnou a já půjdu do vězení,“ vzpomíná. Prošlo to. Na hranicích se sice nervově zhroutil, ale za čáru se dostal.

V novém prostředí mu přálo štěstí. Z pomocného asistenta na Amsterodamské univerzitě se brzo stal profesorem, přednášel, publikoval, vychovával novou generaci lesních a krajinných ekologů, pořádal vědecká symposia, řídil mezinárodní výzkumné projekty. Do Československa se přijel podívat hned po listopadové revoluci.

Když jste se po revoluci vrátil a viděl jste Krkonoše zničené kyselými dešti, jak vám bylo?

Do Československa jsem se vrátil asi čtrnáct dní po 17. listopadu a pak opakovaně skoro každý měsíc, abych navázal kontakt s rodinou mého syna. O tom, co se dělo v Krkonoších, jsem věděl. Jeden můj bývalý spolupracovník mi z Krkonoš posílal zprávy a občas i nějakou fotku, také se o tom psalo v holandských novinách.

Když jsem ale v Krkonoších uviděl tu zkázu, došla mi slova. Kyselou depozicí vzalo za své nějakých osm tisíc hektarů lesa. Hory jsem viděl naposledy pokryté lesem, a teď tam byly stohektarové holiny pokryté třtinou, tu a tam kus paseky osázené smrkem. Věděl jsem, co mě tam čeká, ale vidět to na vlastní oči byl děs a hrůza.

Během té exkurze jsem udělal asi dvě stě fotografií, které jsem pak promítal při přednáškách v Nizozemsku. Něco takového jsem ještě nezažil. Kolegové o situaci sice věděli, ale když jsem jim promítal snímky, bylo v sálech takové ticho, že

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Ekologie

Změna klimatu

V tomto okamžiku nejčtenější