Ufňukaný Joker žaluje zlé kapitalisty
Joker, vítězný film z letošního festivalu v Benátkách, by se rád povznesl nad své kořeny v komiksech o superhrdinech a superpadouších, ale třetí rozměr v podobě hloubky postav se mu najít nedaří.
Arthur Fleck to nemá lehké. Trpí poraněním mozku a následkem toho i nepotlačitelným impulzivním smíchem v nejnevhodnějších situacích, bere sedm různých léků, i po čtyřicítce žije se svou pološílenou matkou a vedle záliby ve svetřících hořčicové barvy chová i fixní ideu, že dokáže lidi pobavit – přestože v nich místo smíchu vzbuzuje posměch, odpor nebo v lepším případě lhostejnost.
Ve filmu Joker má Arthur Fleck stát stejnojmenným arcilotrem a jedním z protivníků komiksového hrdiny Batmana. Budoucí Batman je ve snímku režiséra Todda Phillipse přítomen jen marginálně jako malý chlapec. Film je tedy na jednu stranu padouchovou „origin story“ čili příběhem o tom, jak se Joker stal Jokerem, ale zároveň se obvyklým proprietám batmanovských příběhů, jako jsou velkolepé akční scény či sofistikované technologie, obloukem vyhýbá.
Mnohem více než z komiksů tento Joker čerpá z filmů Martina Scorseseho Taxikář (1976) a Král komedie (1982). Společných rysů je tolik, že lze mluvit o vykrádání; výtky v tomto smyslu se Phillips snaží odrazit „přiznáním inspirace“ v podobě obsazení Roberta De Nira, který v obou Scorseseho filmech ztvárnil titulní role. Fleck stejně jako „taxikář“ Travis Bickle vede monolog s pistolí v ruce, nezdravě se upíná na kandidáta na vysoký politický post, noří se do denního snění o svých úspěších mimo jiné u své vyvolené, zapisuje si aforismy, žije v rozpadající se americké megalopoli… Stejně jako „král komedie“ Rupert Pupkin se pak Fleck upíná k naději, že uspěje jako stand-up komik, a chce se proslavit prostřednictvím populárního televizního pořadu, a to i za cenu násilí.
Joker oběma filmům skládá poctu i tím, že se odehrává v podobném časovém zasazení – v roce
