Deník N

Chvála nudlové hovězí polévky, která pohnula myslí profesora Václava Klause

Václav Klaus se ještě jako český prezident zúčastnil na čínské ambasádě oficiálních oslav výročí vzniku komunistické Číny založené v roce 1949 Mao Ce-tungem. Na snímku z října 2007 s velvyslankyní Chuo Jü-čen a svojí manželkou. Foto: ČTK
Václav Klaus se ještě jako český prezident zúčastnil na čínské ambasádě oficiálních oslav výročí vzniku komunistické Číny založené v roce 1949 Mao Ce-tungem. Na snímku z října 2007 s velvyslankyní Chuo Jü-čen a svojí manželkou. Foto: ČTK

„Hůlkami jíst neumím, ale musím se přiznat, že jsem nemohl konzumovat – dobrou – čínskou nudlovou polévku, protože ty dlouhé nudle se lžící nabrat nedaly. Je to asi opravdu všechno složitější…“ – Václav Klaus, 29. 9. Peking, Čína

Bývalý prezident Václav Klaus mimo jiné proslul svými cestovatelskými postřehy, které svého času vycházely v Právu a byly předmětem neutuchající zábavy liberálních komentátorů a mnoha dalších lidí na sociálních sítích. Jeho zatím poslední zápis z Číny je zajímavým pohledem do mysli největšího ideologa porevolučního vývoje, který tak dlouho učil Čechy učebnicovému kapitalismu, až mu přestali věřit, protože zjistili, že učebnice v praxi lžou. Ani na dnešní Čínu učebnice nestačí a klasické poučky nefungují, jak se přesvědčuje i náš prominentní cestovatel, politik a ekonom.

Klausova srážka s čínskou realitou, která je kombinací ideologicky řízeného dozorčího státu a bezohledně výkonné kapitalistické ekonomiky, je pozoruhodná ve viditelném rozmělňování pozic, které exprezident zastává. Klaus – a hlavně proto se mu komentátoři tak rádi smějí – s až dětinskou naivitou popisuje napětí v čínské společnosti, která se postupně stává hlavním tahounem světové ekonomiky, přestože v ní 70 let vládne komunistická strana. Klausovi k uchopení čínské reality evidentně nestačí klasické ekonomické operátory, jež byl zvyklý používat, a je navíc fascinován velkým čínským růstem, aniž si nějak zásadně připouští, jak nelidskou cenou je tento růst vykupován.

Státně monopolní kapitalismus, řízený Komunistickou stranou Číny, ukazuje, že kapitalistické postupy mohou velmi dobře fungovat bez demokratické liberální základny, bez systému spravedlnosti a právní kontroly trhu. Dokonce bez demokratického rozhodování. Ostatně počátky 90. let v Česku, kde se záměrně zavíraly oči nad distribucí a kumulací státního bohatství, byly v tomto směru velmi podobné, jen jaksi v opačném gardu. Ekonomiku tehdy nekontroloval stát, ale ideologie neviditelné ruky trhu, která tak pozoruhodně preferovala podnikatele jednoho druhu.

Demokratické procesy sice běžely, jak měly, ale jen výjimečně ovlivňovaly děje v reálné ekonomice. Hrály se dvě paralelní hry: hra na demokracii, svobodu, hodnoty a právo; a potom zcela jiná hra na „klasický kapitalismus“, který se řídí jediným pravidlem maximalizace zisku, jemuž čeští občané dobře rozuměli už z dob reálného socialismu, kdy se život soustřeďoval na každodenní obstarávání a řídil se známým pravidlem „urvi, co se dá“, případně, „kdo nekrade, okrádá rodinu“.

Že by na té Číně něco bylo?

I díky této zkušenosti Václav Klaus implicitně rozumí tomu, že růst ekonomiky a víceméně svobodná či násilná organizace společnosti jsou dvě odlišné věci. Nezapře přitom ekonoma, který přes čísla a teorie snadno přehlédne lidi v těchto číslech osudově zapletené. Že by to s tou Čínou a zlým komunismem přece jen bylo trochu jinak, když je tak ekonomicky úspěšná? Že by

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Názor

V tomto okamžiku nejčtenější