Každých dvacet let nosíme totéž. Žijeme příběhy, které už tady byly
Narodili jsme se do doby, která nás naučila věřit v to, že každý z nás je výjimečný. Věty začínáme slovem Já a jsme přesvědčeni, že cokoliv, co si myslíme i oblékáme, je výsledkem unikátního rozpoložení v naší hlavě.
Ale jen ta část o unikátní DNA každého z nás je pravda. Všechno ostatní je výsledkem kontextu. I ta ledvinka, kterou mají někteří z vás položenou na židli vedle sebe. Oblečení, co vám doma visí, tam není jen proto, že máte skvělý vkus. Trendy jsou výsledkem změn ve společnosti, odrazem politického dění a ekonomické situace.
Každých dvacet let nosíme to samé. Ledvinky, boty na platformě a široká ramena se vrací do módy se stejnou periodicitou jako myšlenky, které za nimi stojí. Protože to, co nosíme, není shoda náhod, ale reflexe atmosféry, která hýbe světem kolem nás.
Relaps bolesti
Esej Toma Wolfa v New York Magazine z roku 1976, která údajně vystihla sedmdesátá léta, vypráví o hemoroidech. Detailní popis bolesti konečníku v tisíci znacích. Příběh úspěšné ženy, byznysové femme fatale a jejího krvácejícího zadku. Metafora pro dobu, kdy rezignoval Nixon, Amerika zjistila, že ve Vietnamu bojovala několik let zbytečně, a ropa byla víc než vědomí vlastní ceny. Metafora pro dobu, kdy všechno bylo tak nějak „pain in the ass“.
Všechny příběhy selhaly. Paralyzovaný svět hledá smysl existence
Jsou dny, kdy mám pocit, že se tahle bolest vrátila. Trump kreslí fixkou svoji verzi pravdy, brexit už popřel i sám sebe a malá holka ze Skandinávie je jedinou nadějí, co máme. Mluvila jsem nedávno na futurologické konferenci s holkou, která se živí tím, že vyváží inovace do zahraničí. „Jsem unavená, strašně unavená. Nemyslím si, že cokoliv kolem