Deník N

O čem nelze mluvit, o tom se musí mlčet. Nebo taky někdy ne

„Cítím v kostech, že musí mít pravdu a že spatřil něco, co mi uniklo.“ Divíte se Bertrandu Russellovi? Pohlédněte do Ludwigových očí sami. Foto: autor neznámý
„Cítím v kostech, že musí mít pravdu a že spatřil něco, co mi uniklo.“ Divíte se Bertrandu Russellovi? Pohlédněte do Ludwigových očí sami. Foto: autor neznámý

Jeho tvář mohla na tričkách teenagerů zastínit Einsteina i Che Guevaru. Stačilo trochu lepší načasování.

Mohl být rabínem, zenovým mistrem, Buddhou, Kristem. Mohl být jestli ne největším, tedy jistě nejpopulárnějším filozofem dvacátého století. Tím vším koneckonců do jisté míry byl, především však je personifikací nesrozumitelnosti: Ludwig Josef Johann Wittgenstein.

Vídeň po první světové válce byla velmi zvláštní místo. Rakousko se podobalo zoufalému válečnému invalidovi, který přišel o všechny končetiny. Z evropské velmoci se přes noc stala chudá horská země, která ztratila většinu průmyslu (ten připadl Československu), výnosné zemědělství (které zůstalo v Maďarsku), přístup k moři, pyšnou tradici císařství. Ztratila téměř všechno – kromě Vídně. V dvoumilionové metropoli žila tou dobou třetina obyvatel Rakouska. Vídeň paradoxně posílila svůj vliv a pověst intelektuálního hlavního město světa. Ještě na nějakou dobu.

Ocelové impérium

Jako odtažitý monarcha, který se o svou říši již příliš nezajímá, tam působil sedmdesátiletý Sigmund Freud, na jehož dílo navazoval Alfred Adler. Předchozí slavnou generaci hudebníků – Mahlera, Brahmse, Brucknera – právě střídali bořitelé jejich hodnot jako Arnold Schönberg a Alban Berg.

Město živě diskutovalo o díle Gustava Klimta a Egona Schieleho, výtvarníků, kteří oba zemřeli na sklonku války, a také o jejich současníkovi Oskaru Kokoschkovi. Působila tam řada vynikajících ekonomů, tzv. vídeňská škola (Ludwig von Mises, Friedrich Hayek, Carl Menger) a další: Oskar Morgenstern, Joseph Schumpeter, Otto Neurath. Literární život reprezentoval Hugo von Hofmannsthal, Stefan Zweig, Franz Werfel a spolu s nimi jeho organizátor a jedovatý komentátor Karl Kraus. Architekturu moderní doby promýšleli a realizovali Adolf Loos a Walter Gropius. V přírodních vědách působili Karl von Frisch či Leopold Ruzicka. Svou kariéru zahajoval biolog Konrad Lorenz a filozof Karl Popper.

A to jsou jen ti, kdo ve Vídni trvale žili! Na duchovní život města však měli vliv i rodáci, kteří odešli do světa, jako fyzici Erwin Schrödinger a Wolfgang Pauli či spisovatel Robert Musil; dále lidé spříznění jazykem, pohledem na svět a místem pobytu někde poblíž, jako třeba Franz Kafka nebo John von Neumann. A samozřejmě nedávní předchůdci: Ernst Mach, Ludwig Boltzmann či zakladatel sionismu Theodor Herzl.

Slavné logo kladenských železáren – Hrabalovu „krásnou Poldi s kadeří připálenou od hvězdy“ – si nechal Karl Wittgenstein namalovat podle své manželky. Toto je tedy tvář matky Ludwiga Wittgensteina. Foto: Dezidor, Wikimedia Commons

Všechno to byli prvotřídní myslitelé (předchozí výčet obsahuje pět laureátů Nobelovy ceny, což je vlastně překvapivě málo); všichni se osobně znali z vídeňských kaváren i z jediné univerzity ve městě; nadpoloviční většina z nich byla židovského původu, a proto koncem třicátých let, pokud tou dobou byli ještě živi, odešli jinam, hlavně do Ameriky. Dokud však žili ve Vídni, vytvářeli tam svým setkáváním a diskusemi zcela unikátní prostředí.

Mladý Ludwig Wittgenstein se do něj hodil znamenitě. Narodil se roku 1889

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

V tomto okamžiku nejčtenější