„Omotám si kolem prstu oslabeného Babiše? Udělám premiéra z Ovčáčka?“ Zeman je ve svém živlu, už opět rozdává karty
Komentář Jaroslava Veise: Poslední události kolem Andreje Babiše se mohly proměnit v ozdravnou krizi, jejíž vyvrcholení by do určité míry pročistilo českou politiku. Straničtí lídři ovšem tradičně osvědčili značnou dávku bezradnosti a především: v cestě jakékoliv smysluplné katarze stojí prezident.
„Čo bolo, to bolo, terazky som prezidentom,“ parafrázoval ve čtvrtek 15. listopadu večer v pořadu TV Barrandov Týden s prezidentem Miloš Zeman slova rázovitého majora Halušky ze Švandrlíkových Černých baronů, zvaného Terazky. A sám se sebou spokojený se při tom usmíval navlas stejně jako zmíněný major. Což by nebylo nic neobvyklého, sám se sebou spokojený je český prezident od rána do večera.
Spokojenost se sebou samotným je vlastně kromě projevů pohrdání či nenávisti k nejrůznějším momentálně nepohodlným subjektům prakticky jediná emoce, kterou na veřejnosti projevuje. Tentokrát však měl ke spokojenosti se sebou samým bohužel důvod daný nejen stařeckým narcismem. Oznamoval publiku, že znovu nastala chvíle, kdy jsou všichni politici a jejich prostřednictvím i my ostatní vydáni jeho libovůli, či přesněji libozvůli.
Pravda, zpočátku se zdálo, že příběh Andreje Babiše mladšího, nedobrovolně vrženého do českého politického rybníka, rozvlní hladinu natolik, že výsledkem bude politická krize se vší parádou. Ve vlnách na sebe naráželo hned několik témat: nekonečně se vlekoucí kauza Čapí hnízdo, únos/neúnos premiérova syna do nepříliš přátelské ciziny, reportáž z jeho vypátrání ve švýcarském úkrytu, podaná ve stylu reality show, obvinění z komplotu i načasování kauzy, spor o etická pravidla, o míru veřejného zájmu a vlastní závažnost odhalených skutečností.
To vše ovšem byly jen vnější rysy zásadní politické krize, jež se bohužel opravdovou krizí, ve svých důsledcích ozdravnou, nestala. Krize bez rozuzlení a následné katarze je však, opět bohužel, jen pokračováním chronického zánětu, ničím víc.
Proč se zánět neproměnil v krizi, má víc příčin, a svůj díl zodpovědnosti na tom mají i politické strany. Posbírat podpisy vedoucí k hlasování o vyslovení nedůvěry vládě je jedna, poměrně snadná věc. Mít dost hlasů při vlastním hlasování je však mnohem obtížnější a s pravděpodobností hraničící s jistotou bylo možné už týden před plánovanou schůzí říct, že Babiš a jeho vláda o důvěru nepřijdou. Další postup svolavatelé schůze vymyšlený nemají. S jistou dávkou škodolibosti je tak lze srovnat s britskými politickými kolegy zápasícími s brexitem: na obzoru jsou samá temná řešení.
Hlavním důvodem, proč se události tohoto týdne nemohly proměnit v řádnou a ozdravující krizi, však je
