1989–2018: Cesta tam… do nesnesitelně komplikovaného světa osobní zodpovědnosti. A zase zpátky…
Komentář Jiřího Padevěta: Už zase se mocní snaží stejně jako za Husáka vnutit společnosti nepsanou smlouvu. Necháte nás dělat si, co chceme, nebudete nám do toho mluvit a my za to necháme na pokoji vás. Pro mnohé je to lákavá nabídka.
Na počátku lámání společenské páteře, kterému říkáme poměrně nepřesně – věrni režimní novořeči – normalizace, vyhazovali komunisté ze zaměstnání a ze škol jiné komunisty, kteří odmítli podepsat, že ruské tanky nám přivezly mír a hojnost, aby mohli zůstat. Většina společnosti se smířila s faktem, že deklarovaný přítel, tedy Sovětský svaz, si udělal z Československa, tedy formálně suverénního státu, svoji vojenskou základnu.
Smíření, které přešlo v jakousi podivnou společenskou smlouvu, na jejíž jedné straně byl občasný dovoz spotřebního zboží, kubánské pomeranče, dovolená u moře v Bulharsku nebo Rumunsku, televizory z Tesly a půlnoční mše monitorované estébáky. Na druhé straně strach z příslušníků Sboru národní bezpečnosti, Lidových milicí a udavačů, mlčení během práce, mlčení během chataření a chalupaření, mlčení ve frontě na džíny z Tuzexu, mlčení při čtení Rudého práva a snad jen tiché nadávky při poslechu rušeného zahraničního rozhlasu. Je obdivuhodné, jak dlouho tato mělká společenská smlouva vydržela, na jak dlouho se stalo normou lhaní nejen učitelům, vedoucím, funkcionářům, ale i sama sobě.
Je pozoruhodné, kolik lidí se šedivému marastu normalizace postavilo, ač byli režimem odsunuti na vedlejší společenskou kolej, nebo rovnou zavřeni do kriminálu. Bohužel pozoruhodné v tom, jak málo jich bylo.
Dnes je Váš šťastný den!
Tento článek je normálně zamčený, ale vy si ho můžete prečíst zadarmo po ověření Vašeho emailu. Nemějte obavy, Váš email nikdy nepředáme jiné firmě.