Deník N

1989–2018: Cesta tam… do nesnesitelně komplikovaného světa osobní zodpovědnosti. A zase zpátky…

Zůstaňte v klidu, na Vánoce možná budou i mandarinky. Foto: ČTK
Zůstaňte v klidu, na Vánoce možná budou i mandarinky. Foto: ČTK

Komentář Jiřího Padevěta: Už zase se mocní snaží stejně jako za Husáka vnutit společnosti nepsanou smlouvu. Necháte nás dělat si, co chceme, nebudete nám do toho mluvit a my za to necháme na pokoji vás. Pro mnohé je to lákavá nabídka.

Na počátku lámání společenské páteře, kterému říkáme poměrně nepřesně – věrni režimní novořeči – normalizace, vyhazovali komunisté ze zaměstnání a ze škol jiné komunisty, kteří odmítli podepsat, že ruské tanky nám přivezly mír a hojnost, aby mohli zůstat. Většina společnosti se smířila s faktem, že deklarovaný přítel, tedy Sovětský svaz, si udělal z Československa, tedy formálně suverénního státu, svoji vojenskou základnu.

Smíření, které přešlo v jakousi podivnou společenskou smlouvu, na jejíž jedné straně byl občasný dovoz spotřebního zboží, kubánské pomeranče, dovolená u moře v Bulharsku nebo Rumunsku, televizory z Tesly a půlnoční mše monitorované estébáky. Na druhé straně strach z příslušníků Sboru národní bezpečnosti, Lidových milicí a udavačů, mlčení během práce, mlčení během chataření a chalupaření, mlčení ve frontě na džíny z Tuzexu, mlčení při čtení Rudého práva a snad jen tiché nadávky při poslechu rušeného zahraničního rozhlasu. Je obdivuhodné, jak dlouho tato mělká společenská smlouva vydržela, na jak dlouho se stalo normou lhaní nejen učitelům, vedoucím, funkcionářům, ale i sama sobě.

Je pozoruhodné, kolik lidí se šedivému marastu normalizace postavilo, ač byli režimem odsunuti na vedlejší společenskou kolej, nebo rovnou zavřeni do kriminálu. Bohužel pozoruhodné v tom, jak málo jich bylo.

Komentáře

V tomto okamžiku nejčtenější