Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Jedinečná výstava Františka Kupky ukazuje vznik abstraktního umění a drobná aukční kauza zase problémy s českými zákony

Málokdy saháme k tak silným slovům, ale kdybyste měli v tomto pololetí jít v Praze na jedinou výstavu, jděte na Františka Kupku. Ve Valdštejnské jízdárně je ve spolupráci se světovými galeriemi připravena jeho největší výstava po listopadu ‘89.

František Kupka (1871–1957) je největším českým malířem, byť podstatnou část svého života žil ve Francii a i díky tomu byl napojen na nejaktuálnější výtvarné dění. Sám byl renesančně rozkročenou osobností a jeho dílo nabízí několik různých poloh, takže si v něm může najít svoje každý. Stoupenec realismu a malebných výjevů se pozdrží nejvíc v Kupkově raném symbolistním období, kde malíř krásnými barvami a precizními tahy přinášel obrazy, které ovšem vyjadřovaly jeho zamyšlení nad lidskou existencí.

Na opačném konci cesty pak stojí Kupkovy abstraktní malby, které by neurazily ani ty nejmoderněji založené diváky. Jsou dokonale nadčasové a nebojí se ani tak rázného gesta vzdoru proti malířským konvencím, jako je obraz zvaný Abstraktní malba (1930–32), na němž jsou pouze tři černé čáry důmyslně dělící bílou plochu. Je pravda, že ještě o něco radikálnější a o patnáct let dřívější byl Kazimir Malevič se svým Černým čtvercem, ale Kupka jinými svými díly předstihl i Maleviče.

Hudba, 1936, olej, plátno, 85 x 93 cm; rám 89,5 x 97,4 x 5,5 cm, Musée national d’art moderne, Paříž

Je všeobecně přijímaným faktem, že Kupka byl prvním malířem na světě, který veřejně vystavil abstraktní obraz. Jednalo se o dvojici pláten Amorfa – Dvoubarevná fuga a Amorfa – Teplá chromatika a stalo se tak na podzimním salonu v Paříži v roce 1912. Dnes, když máme zažitou zkušenost s celým vývojem malířství, si sotva dovedeme představit, jaká to byla ve své době revoluce předstoupit před publikem s plátnem, na kterém vůbec nic nepřipomíná cokoliv ze světa, jak ho vnímáme našimi smysly. „Kupkovo krajní stanovisko znamenalo největší změnu v dějinách malířství od počátku novověku,“ napsal znalec malířova díla Karel Srp. Srovnatelného významu je již jen slavná Duchampova Fontána z roku 1917, od které se často teprve začíná počítat éra moderního umění.

Od míče k čáře

Návštěvník aktuální výstavy má tentokrát asi poprvé možnost sledovat celou cestu, kterou musel Kupka ke svým Amorfám urazit. Zatímco obě Amorfy jsou v českých sbírkách (Národní galerie a Muzeum Kampa), máme nyní v Praze vzácnou příležitost spatřit obraz, který stál zřejmě na počátku této cesty. Je jím Děvčátko s míčem zapůjčené z pařížského Centre Pompidou. Vidíme na něm nahou holčičkou na zahradě, držící v ruce červeno-modrý míč s bílými pruhy. Kupka pozoroval svou nevlastní dceru při hře se zmíněným míčem a opět mu došlo, jak klasický obraz nedokáže zachytit další složky reality: trvání, pohyb, objem v prostoru. V tom měl blízko ke kubistům a futuristům, kteří řešili podobný problém.

Vertikální plány III, 1912–1913, olej, plátno, 200 x 118 cm, Národní galerie Praha

Čtyři roky poté vystavuje Amorfu – Dvoubarevnou fugu. Holčička je pryč, tvar míče také. Na černém a bílém pozadí vidíme jen klikatou modro-červenou linii, dráhu míče v prostoru. Důležité je to, že obraz je nosný sám o sobě. Kdybychom nevěděli nic o jeho vzniku, pořád tu zůstává mimořádně působivé plátno, kterému více než sto let neubralo na účinku.

O to nakonec Kupkovi šlo. Napodobovat přírodu či vůbec svět kolem nás je směšné – obraz nikdy nedosáhne dokonalosti samotné reality. Jediným řešením je znázorňovat ideje, vztahy, principy, kterými se ostatně onen reálný svět řídí. Je to něco podobného, jako kdybyste místo obrázku padajícího jablka napsali Newtonovu rovnici o gravitační síle.

Zároveň je třeba celý pojem abstraktní malba trochu zpochybnit. Vlastně i Amorfa zobrazuje cosi reálného, jen již z plátna nedokážeme předlohu rozšifrovat. Pojmu se bránil i sám malíř, když říkal: „Není abstraktní malby, každý obraz je konkrétní.“

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Kultura

V tomto okamžiku nejčtenější