Deník N

„Radši zabít nevinného než nechat utéct parchanta.“ Neukojitelná čínská revoluce

"Neměla jsem ponětí, co znamená revoluce. Ale vyprávěl o zemi, kde žádné vykořisťování neexistuje. Kde má každý co jíst. O jídle jsme snili všichni. Teď jsme začali snít o tom, aby i naše země byla taková. A tak jsme se rozhodli udělat všechno, co nám řekne. I kdyby to znamenalo riskovat život.“ Foto: Jason Lee, Reuters
„Neměla jsem ponětí, co znamená revoluce. Ale vyprávěl o zemi, kde žádné vykořisťování neexistuje. Kde má každý co jíst. O jídle jsme snili všichni. Teď jsme začali snít o tom, aby i naše země byla taková. A tak jsme se rozhodli udělat všechno, co nám řekne. I kdyby to znamenalo riskovat život.“ Foto: Jason Lee, Reuters

O Mao Ce-tungovi se dnes mluví jako o největším masovém vrahovi v dějinách lidstva. Větší než Hitler, větší než Stalin. Je to morbidní zkratka, ale bohužel pravdivá. Toto je příběh, který té vraždě předcházel. Příběh o smrti obří říše a krvavém porodu jejích dvou potomků.

Kdo z nás by tu melodii neznal? Vždyť si ji umí broukat dobrá půlka planety! Samozřejmě vždycky po svém, třeba jako my Češi: „Bratře Kubo, bratře Kubo, ještě spíš? Ještě spíš? Venku slunce září, ty jsi na polštáři. Vstávej již, vstávej již!“

A už jste někdy slyšeli čínskou verzi? „Pryč s imperialismem, pryč s militaristy! Pějme píseň dokola, že revoluce zvítězí!“

Ještě než se tomu textu zasmějete nebo nad ním v lepším případě shovívavě pozvednete obočí, nutno zdůraznit dvě věci. Prvně omluvu za doslovný překlad do češtiny; originál se samozřejmě rýmuje a slabičná čínština do rytmu melodie padne jako ulitá.

Dědictví nemocné stařeny

A hlavně okolnosti jeho vzniku. Evropští školáci se učí o zániku západořímské říše jako o zásadním datu západní civilizace, kdy se zbortil starý svět a z jeho trosek v bolestech povstal nový. O staletí později padlo na východě další, neméně slavné impérium. Stejně jako Řím bylo klíčem ke „své“ civilizaci, stejně jako on umíralo v krutých bolestech. Bylo však urputnější a dožilo se neskonale vyššího věku. Proto o jeho bolesti víme mnohem víc.

Čínská říše skomírala už od 19. století a na začátku 20. připomínala bohatou, zato nemocí dočista zpustošenou stařenu na smrtelném loži, kolem kterého nedočkavě krouží hamižní příbuzní. Z nejstaršího a kdysi nejmocnějšího státu světa si chtěl odkousnout leckdo.

Ze západu ho požírali Britové v těsném závěsu s Francouzi, Němci a Američany – Čínu si parcelovali už od opiových válek a s jídlem jim rostla chuť. Z východu hladově pošilhávali Japonci, mezi nimiž se kromě šovinismu rychle vzmáhalo i sebevědomí, tím spíš po porážce Ruska. Koreu o pět let později spolkli jako malinu. Jednohubka před velkou čínskou hostinou.

Ne že by u té smrtelné postele nestáli i sami Číňané. Ale ti měli do jednoty dál než prastrýček z třetího kolene k nevlastní pravnučce. Popravdě, neshodli se vlastně ani na tom, jestli má stařena vůbec zemřít.

Umírající se mezitím v poslední křeči pokusila zkrotit ty, kdo po její smrti bažili – a tím si sama zasadila smrtelnou ránu.

Vzhůru do první revoluce

Zásah proti Čínské revoluční lize, tajnému spolku nacionalistů a republikánů, vyvolal mohutný lidový odpor známý dnes jako sinchajská revoluce. Stačilo pár měsíců a stařena – celá potřísněná krví, jak

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

70 let komunistické Číny

Čína

V tomto okamžiku nejčtenější