Deník N

Každá rodina je jako samostatná planeta, někdy je potřeba, aby na ní přistál někdo zvenčí, říká autor románu Tři patra

Takový obyčejný činžák na klidném předměstí Tel Avivu. Co patro, to příběh. Co patro, to rozbolavělá duše hledající rozhřešení ve světě, kde o tom, co je a není hřích, nerozhoduje bůh, ale vlastní mravní integrita. Izraelský spisovatel Eškol Nevo v románu Tři patra v sobě nezapře studovaného psychologa a bravurního vypravěče.

Milující otec od rodiny z bytu v prvním patře je sice výbušný, ale neřešitelná patálie, do níž se dostal, není jen vinou jeho charakteru, nýbrž i strachu o dceru, který ho svírá a jako Faradayova klec mu v mozku ruší vlny racionálního uvažování. Ti milí staří sousedé, kteří jim dceru občas hlídají, by jí přece nemohli nic udělat. Nebo ano? A pokud ano, je přijatelné brát spravedlnost do svých rukou? Ale co když ne? Arnon tápe a souží se a čtenář tápe s ním. V monologu, který postava vypráví svému příteli, je totiž přirozený prostor pro subjektivní vnímání, potlačování nechtěného a zveličování toho, co je ze strany vypravěče žádoucí. „Co bys dělal na mým místě, kamaráde? Teď když sis to celý poslechnul. Ne, fakt. S nestranností se jdi bodnout… Vymysli, jakej happy end by tenhle příběh mohl mít, jo?“ říká hlavní (anti)hrdina na konci první části. Na konci prvního patra.

V druhém patře se přeneseme do mysli Chani, matky dvou malých dětí a frustrované ženy v domácnosti. Ta se prostřednictví dopisu obrací ke své v cizině žijící přítelkyni. Ani ne tak o radu, jako spíše aby si psaním utříbila své vlastní myšlenky, city, postoje. Chani má diplom ze skvělé školy, a přitom hnije doma u plotny. Její manžel je věčně na služebních cestách a ji péče o dvě děti zmáhá, ale nenaplňuje. Pro laskavé slovo a trochu pozornosti šla by světa kraj. A pak se na prahu bytu objeví švagr, kterého léta neviděla. Šarmantní, okouzlující, laskavý a laskající. Podvodník. S policií v patách. Pustí si ho Chani k tělu, když už ho pustila do bytu? A dá více na články v novinách, nebo na vlastní intuici?

Dění dole ze své svatyně ve třetím patře sleduje zpoza záclon Dvora – soudkyně na penzi a distingovaná vdova, která po roce truchlení najde v manželově zásuvce starý záznamník, z nějž hlas jejího milovaného muže vybízí k zanechání vzkazu. Přehrává si jej pořád dokola, až jednou uposlechne a začne nahrávat. Je to dlouhý a melancholický vzkaz do záhrobí o hledání vlastní cesty, vlastní identity, vypořádání se s traumatem minulosti, kterého byl její drahý nedílnou součástí, i otevírání se novým příležitostem, novým setkáním, novému životu. Stejně jako její sousedé z nižších pater, i Dvora hledá ve svém monologu rozhřešení.

Ne náhodou si studovaný psycholog Eško Nevol vybral tři patra jednoho domu jako podobenství tří pater Freudova

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Literatura

V tomto okamžiku nejčtenější