Deník N

Domov bez štěnic a stresu. První radnice dostala všechny děti pryč z ubytoven

Tomáš a Jiřina Břízovi se svými dětmi. Zleva: Tomáš (8), Michal (15), Tomáš (44), Jiřina (40), Annie (3), Karolína (10), Vašek (13), Adam (5), Radim (14) a Pavel (16). Když je majitel posledního bytu, kde bydleli, bez varování vyhodil večer na ulici, museli na ubytovnu. Dneska mají domov v jednom z bytů, který si pronajímají od místní radnice. Foto: Jana Ciglerová, Deník N
Tomáš a Jiřina Břízovi se svými dětmi. Zleva: Tomáš (8), Michal (15), Tomáš (44), Jiřina (40), Annie (3), Karolína (10), Vašek (13), Adam (5), Radim (14) a Pavel (16). Když je majitel posledního bytu, kde bydleli, bez varování vyhodil večer na ulici, museli na ubytovnu. Dneska mají domov v jednom z bytů, který si pronajímají od místní radnice. Foto: Jana Ciglerová, Deník N

Na ubytovnách po celé zemi žije nedobrovolně přes dva tisíce rodin, které tam vychovávají víc než dva a půl tisíce dětí. Pobyt na ubytovně má ale špatný vliv na fungování rodiny i zdraví a prospěch dětí. Jen jedna radnice v Česku dokázala všechny děti z ubytoven nastěhovat do bytů. Do Prahy 7 nyní jezdí zástupci jiných měst pro rady jak postupovat.

Tomáš Bříza má devět dětí. Sedm se svojí ženou Jiřinou, syna z předchozího vztahu a dospělou dceru, která žije s vlastní rodinou. Pracuje jako opravář kolejí u Dopravního podniku, Jiřina vykládá zboží v supermarketu Albert.

Před dvěma lety měli radost, když našli majitele, který jim pronajal domek v chatové kolonii za Prahou a chtěl dopředu jen jeden nájem. Jenže tři týdny poté, co se všichni do domku nastěhovali, najednou přišel v půl sedmé večer s tím, že rodina musí okamžitě pryč.

„Neměli jsme kam jít a ubytovna byla naše jediná možnost. Sbalili jsme věci a za vrácenou kauci si předplatili na týden ubytovnu. Ledničku a pračku jsme rychle prodali, protože jsme je neměli kam dát, část dětí jsem nastěhoval k dceři a zbytek nás šel na ubytovnu. Nevěděli jsme, co bude dál, bylo to hrozné,“ vzpomíná čtyřiačtyřicetiletý Bříza.

Zkusil zaměstnavatele požádat o služební byt, ale prý tehdy nebyl žádný volný. „Věděl jsem, že když to takhle ještě chvíli potrvá, přijde na nás sociálka a děti nám vezmou. Šéf mi řekl, ať zkusím zajít na radnici. Šli jsme tam se ženou spolu, a jak už jsme byli oba na konci sil, tak jsme se tam starostovi

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Chudoba

V tomto okamžiku nejčtenější