Deník N

Ke skláři lidé vzhlížejí. K udržení řemesla pomohly průmyslovky, říká majitel Lasvitu

Zakladatel společnosti Lasvit Leon Jakimič. Foto: Ludvík Hradílek
Zakladatel společnosti Lasvit Leon Jakimič. Foto: Ludvík Hradílek

V mládí chtěl být tenisovou světovou jedničkou. Porážka od Radka Štěpánka mu ale ukázala, že tudy cesta nepovede. Leon Jakimič proto navázal na tradici svých předků a začal oživovat sklářský průmysl. Nyní má jeho Lasvit pobočky ve Spojených státech i Asii. „Jsme patrioti, chceme vyvážet trochu Česka,“ říká podnikatel. Díla jeho firmy zdobí dubajské metro a stanou se jedním z hlavních lákadel českého pavilonu na Expo 2020.

Liberecký rodák Leon Jakimič založil Lasvit v roce 2007. Nyní jeho společnost patří mezi světově nejzajímavější sklářské firmy kombinující technologie s tradičními postupy. Lasvit například vyráběl filmové ceny Český lev a už osm let připravuje trofeje pro cyklistický závod Tour de France.

Mezi největší projekty patří vyzdobení dubajského metra či koncertní síň Prince Mahidola na Mahidolově Univerzitě v thajském Bangkoku. V roce 2018 firma získala v oboru prestižní Milano Design Award, tato cena se přirovná k filmovým Oscarům.

V rozhovoru pro Deník N Jakimič popisuje svůj vztah k historii zatíženým Sudetům i podnikání v Číně bez pomoci politiků.

Co by měl člověk cítit, když se dostane před instalaci Lasvitu?

Měl by cítit štěstí, inspiraci a hrdost na Česko.

Ví obecně lidé, kteří se na vaše díla dívají, že jsou z Čech? Cizince by to v dubajském metru asi nenapadlo.

Češi to ví, zbývá tam ale ještě trochu práce. Nicméně to zdůrazňujeme. Nehrajeme si na Italy ani Francouze. Jsme hrdí, že jsme Češi a děláme to z českého písku a používáme český design. My se tím chlubíme. Sklářská tradice je tu tisíc let, a dokonce je druhá nejstarší po Itálii.

Znají ten příběh o tisícileté tradici i v zahraničí? 

Znají to odborníci, designéři a developeři i někteří trochu sofistikovanější lidé. Chceme, aby se ten příběh šířil. To je důvod, proč tady vidíte nápojové soupravy a menší svítidla, která nejsou vyráběna na zakázku. Chceme, aby se ten příběh dozvěděla třeba dvě tři procenta světové populace. Chceme, aby věděli, že Lasvit je z Česka a co za tím je.

Příběh, že je to české, je tedy jeden z komunikačních pilířů Lasvitu?

Určitě. Jsme velcí patrioti a máme to v definici naší mise. Nechceme být jen nejinspirativnějšími a nejlepšími skláři na světě. Těší nás také exportovat kousek Česka do celého světa.

Je pro vás důležitější hmota či světlo?

Dodneška máme dilema, jestli jsme víc skláři, nebo světlaři. Sklo bez světla je mrtvé. Světlo bez skla zase není hmatatelné. Je to neskutečná symbióza.

Co je tam pro vás důležitější veličina?

To je jak otázka, které dítě máte raději.

O Lasvitu jste natočili krátký film Breakpoint. V něm se mluví nejen o vaší vizi, ale třeba i o Sudetech a kraji, který tvrdě zasáhla historie 20. století. Jaký máte k Sudetům vztah?

Předky mám Sudeťáky a mám k té oblasti velice blízko. Liberec považuji za jedno z nejúžasnějších měst v Česku. Pak se ale stalo to neštěstí, kdy Němce zfanatizoval Hitler a pak se museli odstěhovat. Většina obyvatel ve městě tak není původní.

Jak ale vnímáte celé Sudety? Pokud se podíváme na celorepublikové statistiky, je ta oblast stále zřetelná, například co se týče zadlužení či nezaměstnanosti. Dalo by se říci, že je to stále takové bolavé místo Česka. 

Takhle jsem o tom nikdy moc nepřemýšlel. Vždy mi přišlo, že v té oblasti jsou nejkreativnější lidé, myšlenky a nápady. V Sudetech byl vždy spotřební průmysl, a ne těžký – když pominu třeba doly. Na Liberecku jsem si nikdy nevšiml, že by lidé byli nějak nešťastní či chudí.

Cítíte v této oblasti stále to zatížení minulostí?

Domníval jsem se, že Němci začali Čechy nenávidět až kvůli Hitlerovi. Nedávno jsem ale četl historickou knihu o Liberci a po přečtení jsem pochopil, že to pnutí tam bylo odjakživa. Němci byli takoví patriciové a Češi v lepším případě

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

V tomto okamžiku nejčtenější