Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

„Neřekneš? Tak zejtra to má tvoje manželka na stole.“ Bývalý estébák popisuje verbování konfidentů

Část kartotéky Archivu bezpečnostních složek, který spravuje kolem 20 kilometrů archiválií. Foto: ČTK
Část kartotéky Archivu bezpečnostních složek, který spravuje kolem 20 kilometrů archiválií. Foto: ČTK

Totalitní moc komunistického Československa byla opřená o strach a neustálý dohled Velkého bratra – StB. Síť agentů a spolupracovníků Státní bezpečnosti byla masově rozšířená. Infiltrovala všechny společenské vrstvy a zájmové skupiny. Díky informacím donašečů měli mocní téměř dokonalý přehled o náladách lidí. Jak se konfidenti do služeb StB verbovali, popsal pro Deník N bývalý estébák Jaroslav Lamr.

Agent s krycím názvem Vijan byl jedním z mnoha, kteří podlehli nátlaku StB. „Pak přišlo předvolání na úřadovnu v Ústí. Vysolili na mě, že se může stát, že příští rok nepůjdu do školy. A začali tlačit, že se tomu můžu vyhnout. Nebyla řeč o spolupráci, o kategorii, ale že kdybych náhodou věděl o něčem protistátním, protirežimním, co se chystá, že to budou vědět ode mě, takže nikomu neublížím. Ten zlej řekl, že to je moje jediná šance,“ vzpomíná pro projekt Paměť národa učitel, textař a muzikant Jiří Imlauf.

Jak sám říká, myslel si, že práskačem nebude, že to se Státní bezpečností uhraje. Neuhrál. Při dalším setkání spolupráci podepsal. Jeho úkolem bylo donášet na studenty a lidi, s nimiž se setkával při kulturních akcích a v restauracích.

Právě takových donašečů bylo v komunistickém Československu nepočítaně. Aby měli nositelé moci dokonalý přehled o tom, co si občané opravdu myslí a jak mluví v soukromí, využívali služeb StB, která byla jednou z hlavních opor komunistické moci a totalitní represe. Spíš než ochranou občanů se zabývala obranou politické moci proti vnějšímu i vnitřnímu nepříteli.

Ani desetitisícová státní organizace však nebyla schopná proniknout do všech hlubin a zákoutí společnosti, a proto si zajistila masově rozšířenou síť agenturních spolupracovníků – agentů a důvěrníků, zavázaných více či méně dobrovolně. Ti infiltrovali prakticky celou společnost – rodiny, zájmové skupiny, opoziční hnutí, pracovní kolektivy i zahraniční podniky. Tajná policie byla díky tomuto aparátu všudypřítomná – a s ní i strach. Výjimku tvořilo jen nejvyšší vedení KSČ, které bylo pro StB nedotknutelné.

Většinová společnost tušila, že donašeči existují, ale rozsah spolupráce československých občanů s tajnou policií odkrývají historici až posledních několik let. „Šuškalo se to, ale nikdo neznal rozměry, a už vůbec nikdo z běžných občanů nevěděl, že jsou nějaké kategorie udavačů ani jakou to má strukturu. O postupech tajného státního aparátu se nevědělo už vůbec nic. Všechno bylo přísně tajné,“ vysvětluje historik z Ústavu pro studium totalitních režimů a bývalý šéfredaktor odborného listu Securitas Imperi Libor Svoboda.

Třicet let po sametové revoluci agenty a spolupracovníky tajné politické policie bez zaváhání odsuzujeme. Co ale znamenalo stanout tváří v tvář operativcům StB? Jaroslav Lamr, bývalý verbovač a příslušník Státní bezpečnosti, Deníku N popsal, jakým praktikám ze strany StB museli budoucí spolupracovníci čelit. Zároveň dal nahlédnout do způsobu myšlení estébáků.

Protože jsou výpovědi bývalých estébáků ve společnosti často zpochybňovány, porovnali jsme jeho vyprávění s dostupnými publikacemi a konzultovali vše s historiky. Výpověď Jaroslava Lamra lze tedy považovat za důvěryhodnou.

Major Jaroslav Lamr vzpomíná v příbramské kavárně na časy u StB. Foto: Ludvík Hradilek, Deník N

Šarmantní estébáci

Major Lamr měl na starosti cizineckou problematiku v okrese Příbram, kde sloužil. Mapoval pohyb, příjezdy a výjezdy cizinců na své území. „Věděl jsem o všech. Všechny soukromé i služební návštěvy jsem vedl v kartotéce. Všechny příjezdy z kapitalistické ciziny a Jugoslávie, bylo jich do stovky ročně,“ vzpomíná Lamr.

O příjezdu do okresu se dověděl snadno, pak ale musel mapovat i pohyb cizince, jestli nevyvíjí nějakou protistátní činnost, obzvlášť vyzvědačství. Aby měl dokonalý přehled, měl svou síť agentů a důvěrníků. „Za těch deset let, co jsem byl u StB, jsem měl osm nebo deset agentů, každý rok se verboval zhruba jeden. Důvěrníků jsem měl desítky,“ počítá bývalý estébák.

Své spolupracovníky verboval nejčastěji z řad zaměstnanců hotelu, kulturního domu a několika dalších objektů na Příbramsku. Podle svých slov nejčastěji na charisma. Tak například přesvědčil hotelovou barmanku, aby s ním spolupracovala a byla vedena jako důvěrník. „Vytipoval jsem si ji. Všechno začalo srandou, kontaktem v hospodě, padli jsme si do oka a ona kejvla, takže jsem ji pak vedl jako důvěrníka. Ženy měly ve sledování nesrovnatelné výhody. Obzvlášť takové, které byly pěkné, svobodné nebo rozvedené, a to ona byla,“ popisuje Lamr.

Odmítá, že by se agenti a důvěrníci verbovali pod nátlakem. „Přesvědčovali jsme je na základě šarmu a 

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Tváře normalizace

Česko

V tomto okamžiku nejčtenější