Deník N

Proč Česko přestalo hledět na Západ

David Černý: plastika Kůň, pasáž paláce Lucerna, od 1999. Foto: Adobe Stock
David Černý: plastika Kůň, pasáž paláce Lucerna, od 1999. Foto: Adobe Stock

Na začátku letošního jara oslovilo vydavatelství Zeď celou řadu novinářů a lidí, kteří své úvahy pravidelně publikují v nejrůznějších médiích, s otázkou, jak by zhodnotili posledních několik let v této zemi a zda se nenacházíme v jakémsi přelomovém bodě. Nakonec se na dané téma sešlo sedmnáct úvah, z nichž na konci prázdnin vznikla zajímavá a inspirativní knížka s názvem Česko na křižovatce. Vedle Radkina Honzáka, Stanislava Komárka, Marka Wollnera, Sabiny Slonkové a dalších do ní přispěl i redaktor Deníku N Jan Moláček, jehož text nabízíme i našim čtenářům. V podobě, jak jej autor zhruba před půlrokem sepsal.

V roce 2010 končilo moje působení na postu zahraničního zpravodaje ČT ve Vídni. Vzpomínám si, že jsme s manželkou několikrát mluvili o tom, zda v Rakousku nezůstat. Ale ve skutečnosti ta varianta nebyla vážně na stole. Bylo celkem jasné, že se o prázdninách sbalíme, vezmeme děti z rakouské školy a školky, kde byly spokojené a bez problémů se sžívaly s němčinou a multikulturním prostředím, a přestěhujeme se do Prahy.

Dnes, v roce 2019, už bych to neudělal. Vzal bych ve Vídni jakoukoliv práci a zůstal s rodinou v Rakousku.

Ne proto, že je Vídeň rozvinutější, bohatší, čistší, klidnější a ve všech měřitelných ohledech příjemnější místo k životu než Praha. To byla už tehdy a rozdíl se viditelně nijak extrémně neprohloubil. Navíc – i když je Praha daleko za Vídní, neznamená to, že by se v ní žilo zle. Vídeň patří do absolutní světové špičky. Být mnohem horší může pořád ještě znamenat být celkem pohodová a bohatá metropole. Což je i případ Prahy.

Důvod je jiný. V roce 2010 chtěla být Praha jako Vídeň a Česko jako Rakousko. Dnes si tím nejsme jistí. Na cestě „zpátky do Evropy“ jsme se zastavili a nerozhodně se začali ohlížet zpět.

Rok 2010 ještě pevně patřil do polistopadového období, jehož samozřejmým leitmotivem byla nová integrace Česka do civilizačního okruhu, kam české země po staletí přirozeně patřily. Pokud se už tehdy vynořovaly o tomto směřování nějaké pochybnosti mimo okruh marginálních politických exotů, které nikdo nebral vážně (a Václava Klause), pak jsem je, za hranicemi, ponořený denně mnohem víc v rakouské politické realitě a veřejné debatě než v té české, nevnímal. Představa, že hlavní linie politického střetu v Česku za pár let povede mezi 

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Názor

V tomto okamžiku nejčtenější