Česká literatura v překladu: Haška a Ouředníka válcují ženy
Úspěch české literatury na mezinárodním knižním veletrhu v Lipsku letos v březnu nadhodil pár obecnějších otázek: Co o zdejší literatuře v zahraničí vlastně vědí? Jaké české autory, jaké české knihy v cizině čtou? A pokud nevědí a nečtou, kde je problém?
Lipská prezentace proběhla na státní úrovni. Šlo o cílenou akci. Stát chtěl předvést, že má silnou literaturu, která obstojí v zahraniční konkurenci. Povedlo se. Jenže bez soustavné a letité práce „zdola“ by se úspěch téhle aktivity „shora“ asi nekonal. O čem je řeč? O literárních agentech, o zahraničních bohemistech a překladatelích, o nakladatelských domech, které věnují v cizině české literatuře pozornost – a samozřejmě o propagaci a reflexi, které zakládají další zájem. Prostě o všech těch kolech a kolečkách, která se točí v mašině, co exportuje českou literaturu do světa.
Plejáda žen
Ročně vyjde v překladu kolem tří stovek knih české literatury. Nějaké tři pětiny patří té nové, vesměs žijící, a zhruba dvě pětiny pak autorům před rokem 1989, vesměs nežijícím. Pokud je za absolutní hvězdu české literatury v cizině Haškův Švejk, který má na šedesát jazykových mutací (a do některých jazyků se překládá i podruhé či potřetí, aby dílo nezestárlo a nevypadlo z oběhu), pak z autorů posledních dekád září dneska jednak Patrik Ouředník, jednak celá plejáda žen – od Radky Denemarkové přes Kateřinu Tučkovou po Bianku Bellovou, například.
Ouředníkova Europeana sloužila jistý čas jako prototypický text na export: stručná novela (ani ne sto třicet stránek) napsaná na dobře známé téma (dějiny dvacátého století), notabene autorem výrazově specifickým, vzešlým sice z českého kontextu, ale poučeným vydatně na vzorcích moderní literatury i kultury francouzské, potažmo evropské – prostě klasickým vzdělancem, který o sobě ochotně pochybuje. Kniha má dodnes šestatřicet jazykových mutací.
Poslední roky ale Ouředníka válcují ženy. Ostatně jako celou českou literaturu posledních pěti deseti let. A jejich knihy se od těch Ouředníkových podstatně liší: místo hry a zábavy vážnost, místo polemiky s příběhem sázka na klasickou dějově příběhovou linku, místo hrdiny jako autorova fackovacího panáka silná osobnost. Denemarková, Tučková i Bellová hlasují svými romány pro univerzálně sdílené hodnoty: křivdy a lži je třeba napravit (Peníze od Hitlera), některé lidské síly jdou mimo rozum (Žítkovské bohyně), člověk je naživu, dokud má naději (Jezero). Jistou roli, pokud jde o evropskou, nebo rovnou globální srozumitelnost, pak hrají i kulisy příběhu. Třeba v Jezeru: žádné konkrétní „tady“, ale neurčité, zamlžené „tam“ (snad někde kolem vysychajícího Aralského jezera), potažmo „kdekoli“.
Na Jezeru se dají ukázat ještě dvě věci. Zaprvé: Jak silně může někdy postrčit knihu k vydání v překladu literární cena. Bellová vyhrála před dvěma lety Cenu Evropské unie za literaturu. Pro někoho možná jen další ze snaživých evropskounijních gest, pro laureáta ale jistota finanční podpory cizojazyčných mutací.
Jezero je po třech letech od vydání k mání v překladu do sedmnácti jazyků. Takovou odstředivou sílu žádná
