V Rusku se mi nijak zvlášť nelíbilo. Radši bych žil v Číně. Nebo v Česku, říká „Husákovo vnouče“
Čtrnáctiletý David Němec prožil v České republice všehovšudy rok a půl. Formoval ho život v Číně a Rusku. Jako syn podnikatele se na svět dívá pragmaticky – lidská práva jej zajímají výrazně méně než ekonomické podmínky, ve kterých lidé žijí. V Číně je podle něj dobře a takové záležitosti, jako je absence svobody slova, prý nejsou důležité. Lidé totiž mají kde bydlet a daří se jim dobře. David by jednou chtěl založit vlastní politickou stranu a dělat byznys. Mezitím chce ale poznat celý svět.
Kde všude jste od narození žil?
Narodil jsem se 7. ledna 2005. O osm týdnů později jsme se přestěhovali do Číny, konkrétně do Šanghaje. Tam jsme byli necelé tři roky. Poté jsme se přestěhovali do Indie do města Bengalúr, kde jsme žili asi dva roky. Potom jsme uvažovali, že se přestěhujeme do Káhiry, ale nakonec se rodiče rozhodli pro návrat do Číny. Tentokrát do města Šen-Čen na hranici s Hongkongem. Sice na komunistické straně, ale na hranici. A tam jsem žil do deseti let. Následoval půl rok v Praze a potom přesun do Moskvy. A v létě 2018 jsme se vrátili do Česka. Tady asi zůstanu do osmnácti.
A pak se chcete už sám přestěhovat jinam?
Ano. Do nějaké jiné země, možná anglicky mluvící. Třeba tam najdu práci. Doufám, že tam bude hodně pracovních příležitostí.
Předpokládám, že tohle všechno souvisí s otcovým podnikáním.
Ano. Než jsem se narodil, můj táta pracoval v mekáči v Česku…
Asi neprodával hamburgery.
To opravdu ne. Byl nějaký ředitel, nevím, jak se to řekne.
Nejspíš vysoce postavený manažer.
Tak. Potom dostal nabídku na práci v Číně, takže měnil práci a podle toho jsme se stěhovali.
Jak vypadal váš život v Číně? Teď myslím samozřejmě ten druhý pobyt. Předpokládám, že jste byl na mezinárodní škole…
Ano, chodil jsem do mezinárodní školy a doma jsem mluvil víceméně anglicky. V té době jsem česky ani neuměl. Jen trochu čínsky. Když jsme šli třeba do restaurace nebo samoobsluhy, byl jsem schopen se Číňanů zeptat, kde je záchod a podobně… Ale jinak jen angličtina. Měl jsem kamarády Francouze, Američany a žili jsme v takovém ohraničeném resortu. Měl jsem tam sportovní centrum, žili tam samí cizinci.
Před třiceti lety demonstrovali studenti za to, aby oni i budoucí generace mohli žít ve svobodě. Deník N mluvil se zástupci mladých lidí, kteří v době listopadového převratu ještě nebyli na světě. Co si myslí dnešní studenti ve věku 14 až 22 let o současnosti? Bojí se své budoucnosti? Co pro ně znamená svoboda, když nic jiného nikdy ani nezažili? A jací dnešní studenti jsou?
Do kontaktu s běžným životem Číňanů jste se tedy zřejmě téměř nedostával.
Ale docela dost! Ta mezinárodní škola byla ve městě, chodil jsem pěšky, s rodiči jsme nakupovali v čínských obchodech. Neřekl bych, že jsme byli nějak izolovaní. Mohl jsem vyjít ven třeba do kina.
Kdy jste se tedy naučil tak výborně česky?
Od rodičů. A teď se to učím v mezinárodní škole v Praze. Chodím na češtinu pro cizince.
Přitom mluvíte, že by to člověk nepoznal.
Jak kdy. Mám problém se slovní zásobou a se skloňováním. To se pak ptám rodičů, jak se řekne tohle a tohle… Někdy pomoc potřebuju.
Co se vám na Číně líbilo?
Je to moderní země, lidé jsou tam velmi milí. Všichni. Ve městě i na venkově. Dá se s nimi bavit. Vedou normální život.
Nikdy jste neměl pocit, že žijete v nesvobodné zemi?
To ne. To nikdy. Určitě ne. Když tam přijedete, rozhodně není poznat, že je to komunistická země.
A považujete Čínu za nesvobodnou zemi?
Já jsem žádnou nesvobodu necítil. Co na to
