Baťa jr., Mannovi synové, šanghajští dobrovolníci… Čechoslováci oblékali uniformy téměř všech spojeneckých armád
Analýza: O československých perutích RAF, které spolu s britskými bojovaly za druhé světové války proti nacistům, většina z nás ví. V povědomí veřejnosti je i nasazení našich jednotek na Blízkém východě, u Tobruku, Sokolova, v Dukelském průsmyku či při obléhání Dunkerku. Češi, Slováci, Rusíni z Podkarpatské Rusi, sudetští Němci či čeští Židé ale bojovali také v celé řadě spojeneckých armád snad na všech tehdejších bojištích. V rámci série textů, které publikujeme v souvislosti s blížícím se 75. výročím konce druhé světové války v Evropě, se po stopách jejich osudů vydal historik Jiří Plachý.
Kromě vojenských jednotek zřizovaných z iniciativy exilové vlády v Londýně se za druhé světové války dalo s Čechoslováky setkat v ozbrojených silách téměř všech spojeneckých států po celém světě. V podstatě můžeme tuto skupinu rozdělit na ty, kteří do nich vstupovali s vědomím čs. úřadů, a ty, kteří se k tomuto kroku rozhodli o své vůli. Důvody pro něj měli někdy politické, jako byl nesouhlas s politikou čs. exilové vlády, jindy osobní a někdy prostě nebylo na výběr. Přesný počet našich občanů ve spojeneckých uniformách neznáme. Jediné, co dnes můžeme bezpečně konstatovat, je to, že se řádově jednalo o tisíce mužů a stovky žen na všech kontinentech a doslova na všech frontách.
S Benešem to nepůjde
Centrem (nejen) československého zahraničního odboje byla od léta 1940 Velká Británie. Ta zaujala vůči náboru do exilových armád, které se od léta 1940 nacházely na jejím území (kromě československých jednotek to byly ještě polské, belgické, nizozemské, francouzské, norské a později i řecké a jugoslávské) naprosto jednoznačné stanovisko. Přestože potřebovala doslova každého vycvičeného vojáka, trvala na tom, aby rozhodnutí o vstupu do národních exilových jednotek bylo zcela dobrovolné.
Na jednu stranu byli Britové sice ochotní respektovat, když někdo z nejrůznějších důvodů odmítal službu v armádě státu, jehož byl občanem, na stranu druhou však nehodlali tolerovat, aby tisíce emigrantů z evropských zemí využívajících jejich pohostinnosti uprostřed války jen tak nečinně zahálely. Od podzimu 1939 jim proto umožňovali vstup do pomocných ženijních jednotek britské armády (Auxiliary Military Pioneer Corps – AMPC).
Prvními československými občany, kteří vstoupili do jejich řad, byli sudetoněmečtí sociální demokraté. Ti se v září 1939 spontánně ve velké většině přihlásili k boji za obnovu Československa. Jejich vedení však požadovalo od vedení čs. odboje záruky o budoucím uspořádání republiky, které jim v tuto chvíli nikdo nemohl dát. Za takové situace bylo proto respektováno individuální rozhodnutí členů, zda si zvolí službu v britské, nebo československé armádě. Na přelomu let 1939/1940 vzniklo prvních několik „zahraničních“ jednotek AMPC, složených především z říšskoněmeckých, rakouských, ale i československých občanů převážně německé národnosti, kterých bylo řádově několik set. Určitý počet z nich byl následně v rámci Britského expedičního sboru odeslán do Francie a účastnil se bojů u Dunkerku.
Možnost volby mezi britskou a čs. armádou zůstala zachována i v následujících letech, kdy probíhala jednání mezi naší londýnskou vládou a vedením sudetoněmecké exilové sociální demokracie. Jednání se ale vlekla a žádný výsledek se dlouho nerýsoval. Na jaře 1943 se vedení strany rozhodlo
