Festival Divadlo: Není těžké dodat na jeviště špínu a psychedelii. Těžší je stvořit z nich sdělitelné poselství
Plzeňský festival Divadlo, jehož dvacátý sedmý ročník proběhl minulý týden, se oprávněně těší pověsti nejprestižnější domácí divadelní akce. A to hned ve dvou ohledech. Plní funkci „showcase“, to jest přehlídky toho nejlepšího z české divadelní produkce uplynulého roku, a zároveň domácímu publiku představuje renomované zahraniční hosty.
Výběr domácích inscenací tradičně bývá spíše solidní než objevný. Žádná velká překvapení se nekonala ani letos: domácí část programu nabídla reprezentativní projížďku mapou tradičně divadelně silných měst. Kromě „samozřejmé“ Prahy (a letos méně zastoupeného Brna) se tak v Plzni objevily inscenace z Ostravy, Hradce Králové či Uherského Hradiště. Jistým vybočením ze zvyklostí primárně činoherního festivalu byl letos především Sternenhoch pražského Národního divadla, úspěšná operní variace proslulého románu Ladislava Klímy.
Dobrodružnější je to se zahraničními hosty. Tím víc, že v tomto ohledu má Divadlo Plzeň docela výsadní postavení: pravidelně se tu objevují tituly, na které by jiné domácí festivaly jednoduše neměly finance (pokud tedy ponecháme stranou specifický případ pražského festivalu německojazyčného divadla). Ke cti zdejší dramaturgie přitom slouží, že zahraniční hosté obvykle nepředstavují bezpečné sázky na jistotu. A to ani, když se jedná o hodně zvučná jména, ať už souborů, nebo režisérů.
Což s sebou samozřejmě nese i riziko. To se letos bohužel
