Deník N

Emoční třaskavina a velká jízda, říká o festivalu Serial Killer jeho šéfka Kamila Zlatušková. Totéž platí o jejím životě

"Snažím se moc se neradovat, ani moc nevyšilovat, emoce si nechávám na doma." Kamila Zlatušková. Foto: Karolína Poláčková pro Deník N
„Snažím se moc se neradovat, ani moc nevyšilovat, emoce si nechávám na doma.“ Kamila Zlatušková. Foto: Karolína Poláčková pro Deník N

V Brně začíná 2. ročník festivalu seriálové tvorby Serial Killer. Koncept vymyslela, projekt ze země vydupala a celou akci řídí Kamila Zlatušková. Jaké jsou trendy v seriálové tvorbě? Jaké seriály byly v životě zásadní pro ni samotnou? Dokončí dokument o svém otci, bývalém rektorovi, a jeho (už ukončeném) angažmá v politice za hnutí ANO? V rozhovoru taky s velkou dávkou sebeironie komentuje své životní eskapády včetně účinkování v doku-soap seriálu Čtyři v tom i další chvíle, kdy si od plic řekla: „Do čeho jsem to lezla, já su taková kráva!“ O svém životě a rodině už v myšlenkách píše i sitcom.

Na jaké největší komplikace jste při přípravě druhého ročníku festivalu narazila?

Na D1! Peklo. Slyšela jsem, že někteří významní hosté se do Brna chystají přijet radši vlakem, na první dobrou to zní jako výborný nápad. Jenže… ouha. Dolní nádraží.

Hlavní nádraží v Brně je uzavřené, musí se přestupovat na odstrčeném nádraží na periferii. Jak to budete řešit?

Budeme je svážet z Dolního nádraží hybridními limuzínami a doufat, že budou všichni cestou od nádraží koukat do mobilu (směje se, ostatně smích prostupuje celým rozhovorem, výrazným rysem Kamily Zlatuškové je schopnost odlehčit závažnost humorem a hlavně shodit samu sebe).

Na druhou stranu, pokud jsou tohle největší komplikace, můžete si gratulovat.

Já to samozřejmě dost zlehčuju. Je to celé obrovský adrenalin. Spíš ani nespočítám, kolikrát jsem si řekla, že kdybych tohle byla bývala věděla, tak bych to byla bývala nedělala.

Velké sousto? Na vás? Na Brno?

Je to velká emoční třaskavina a jízda. Ráno otevřu mail a je tam blbá zpráva, že se někdo omlouvá a nemůže přijet nebo že přijede o dva dny později, tak musíme přeladit program, který už by měl být uzavřený. A pak za pár hodin přijde vynikající zpráva od hosta, který se nemohl rozhoupat a nakonec napsal, že přijede. Snažím se to nějak průměrovat, moc se neradovat ani moc nevyšilovat, velký emoce si schovávám na doma.

Loňský rok touhle dobou před začátkem festivalu jsem byla docela v depresi, moje představy byly větší, lepší, růžovější. Ale když to začalo a viděla jsem, že jsou lidi nadšení, zahraniční hosti mě poplácávali po ramenou a říkali, že se jim vlastně moc nechtělo kamsi do Brna, ale že to je skvělý! Tak to byla odměna a chmury byly pryč. A když se začaly dít věci. Švédové koupili našeho vítěze do svého vysílání, získali jsme partnerství prestižního festivalu v Edinburghu, zahraniční profíci začali říkat, že o nás vědí a že nám fandí, najednou to prostě vše začalo dávat smysl. Zkušenější kolegové mě připravovali na to, že prvních pár festivalových let je těžkých, já už teď ale vidím světlo na konci tunelu. Zvětšuje se pomaličku, ale směr je snad dobrej.

V posledních letech mám pocit, že seriály začaly válcovat kinematografii. Je to jen optický klam z pohledu nadšené seriálové divačky?

Vidím to dost podobně. Donedávna, když jsem se ptala lidí, které dva filmy za poslední rok ve společnosti rezonovaly tak, že o nich mluvili opravdu všichni, přemýšleli a krčili rameny. A když jsem se zeptala na seriál, okamžitě odpověděli: ČernobylMost! Loňský festival jsme unikátní premiérou Most! dokonce zahajovali. Bylo to jednoznačné.

Dokud vám do toho nehodilo vidle Nabarvené ptáče, co?

Jo, udělalo mi čáru přes rozpočet. A Tarantinovo Tenkrát v Hollywoodu trochu taky. Ale jako ředitelka seriálového festivalu samozřejmě tvrdím

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Rozhovory

V tomto okamžiku nejčtenější