Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Osvoboditelé, okupanti, nebo vrazi? Pár poznámek na okraj debaty o roli Rudé armády v roce 1945

Milovaní i zatracovaní. Sovětští vojáci krátce po svém příjezdu do Prahy v květnu 1945 projíždějí kolem kavárny Slavia, za okupace přejmenované na Café Viktoria. Foto: ČTK
Milovaní i zatracovaní. Sovětští vojáci krátce po svém příjezdu do Prahy v květnu 1945 projíždějí kolem kavárny Slavia, za okupace přejmenované na Café Viktoria. Foto: ČTK

Komentář: Spor o sochu sovětského maršála Ivana Stěpanoviče Koněva i osmdesáté výročí napadení Polska nejdříve Hitlerem a později i Stalinem opět rozvířily debatu, jak se vlastně dívat na to, co komunistická propaganda označovala za osvobození Československa Rudou armádou a nepřipouštěla o tom diskusi. A o čem se dnes často hovoří jako o nahrazení jedné okupace druhou. Dva historici se pro Deník N pokusili na věc podívat bez předsudků a ideologického zatížení.

Pro komunistickou diktaturu představovalo vítězství Sovětského svazu v druhé světové válce jeden ze základních kamenů, o které opírala svou moc. Různí demagogové v jejích službách vytvářeli obraz, v němž některá fakta pokřivovali a jiná úplně zamlčeli. Otázkou ovšem zůstává, jestli současná veřejná debata nabízí vyváženější výklad. Problémem totiž je, že druhá světová válka stále budí velké emoce, jak opět ukázaly uplynulé týdny.

Ať už pod vlivem válečné propagandy, nebo pod tlakem bojové vřavy, přinesl hněv rudoarmějců a zoufalství příslušníků Wehrmachtu do střední Evropy v závěru války příval nevídaného násilí a brutality. Právě ta je prvním zrnkem pochybnosti, kolem kterého krystalicky narůstají výklady zpochybňující osvoboditelskou úlohu Rudé armády. O rudoarmějcích se potom hovoří jako o okupantech nebo zločincích.

Podobně jako v případě věčného lamentování nad tím, jestli jsme se v roce 1938 měli bránit, je v českém prostředí zásadním opět ono pomyslné historické „kdyby“. V tomto případě spojené se zastaveným postupem americké armády v klíčových dnech protinacistického povstání. Když se k tomu přidá snaha udržet černobílou idylku o hodných Češích bránících demokracii a sovětských padouších přinášejících diktaturu, objevuje se ve výkladu konce války opět řada polopravd a nepřesností.

Odkaz německé propagandy

Na východní frontě proti sobě stály dvě brutální diktatury, které k mobilizaci společnosti hojně využívaly propagandu. Nacisté i Sověti podrobně dokumentovali zločiny spáchané druhou stranou, plnili jimi noviny a filmové týdeníky. Jedni druhé rádi vykreslovali jako bestie, k čemuž nacisté v případě Rudé armády ještě využívali léta přetrvávající stereotypy o primitivech z východu a barbarských hordách. Ruský prostor pro ně nepředstavoval součást evropské kultury, ale naopak cizí asijské podřadnosti a zaostalosti.

Bleskový postup Sovětů vyvolával v Němcích v závěru války panický děs ze strašlivé odplaty „bolševických mužiků“ , kteří budou na dobytých územích vraždit, znásilňovat, rabovat a vypalovat vesnice. Sám Hitler se po prolomení obrany Slezska a Východního Pruska koncem února 1945 vyjádřil, že němečtí muži, ženy a děti „zažívají od židobolševického moru to nejkrutější, co si jen lidský mozek dokáže představit“. Proto se spolu s ustupujícím Wehrmachtem dávali před sovětskými jednotkami na útěk i Němci dlouhodobě usedlí na různých místech střední a východní Evropy.

Na Čechy žijící na okupovaném území samozřejmě německá propaganda také doléhala. Společně s tím

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Názor

Komentáře

V tomto okamžiku nejčtenější