Česko-americký deník: Jak po návratu domů dotujeme Česko
Kdo po letech přijede zpátky do Česka, dívá se na svoji zemi jinýma očima. Ten pohled člověku zvenku, který odtud pochází a má to tu rád, ale nevydrží věčně. Časem o něj přijde, protože splyne. Než přestanu vidět, co nás odlišuje od jiných, zkusím psát tato speciální sobotní vydání česko-amerického deníku.
Vybavujete si ten moment, kdy uvolnění a rozzáření přilétáte z dovolené na ruzyňské letiště a první, na koho tam narazíte, jsou celníci se strnulým výrazem? Lidé, kteří cestují často, tomu ironicky říkají Vítejte v Česku. Má to různé fáze.
Nejdřív to dokáže otrávit. Po čase se člověk vnitřně připravuje na to, že s příchodem na pražské letiště je bezpečnější se zase sevřít, pevně stisknout a vůči okolí se obrnit. A nakonec přijde stádium, kdy se těm vážným výrazům letištních policistů smějete, a dokonce je za to začnete obdivovat.
Ti policajti na letišti v Praze totiž dokážou nemožné: promluvit při pasové kontrole a přitom nepohnout jediným obličejovým svalem. Schválně si zkuste, jak velké úsilí dá pronést „dobrý den“ a nehnout při tom rty, tváří ani očima. Není to snadné, vážení. A tak až kolem nich zas v té své báječně odpočinuté náladě půjdete, myslete na to, jak to mají těžké.
A co musí teprve stát úsilí
