Deník N

Někdy zatopím „drogama“ pod kotlem, abych zpěv udýchal, říká Vladimír Mišík. Nechci být důchodce, co krmí labutě

Foto: Gabriel Kuchta, Deník N
Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Jeho nezaměnitelný bluesově zastřený hlas hladí už několik generací posluchačů. Vladimír Mišík desítky let zpívá navzdory těžkému astmatu. „Na koncert se musím opravdu nadopovat lékama, abych to udýchal, musím zatopit pod kotlem. Konečně jsem to dotáhl komplet: drogy, chlast a rock’n’roll,“ směje se legenda českého bigbítu. Před deseti lety ho nemoc posadila na vozíček, postavil se znovu na nohy. Do svých sedmdesáti let si myslel, že jeho táta je mrtvý, před dvěma lety objevil svou širokou americkou rodinu. Vydává nové CD Jednou tě potkám, prý nejosobnější výpověď v životě. Velmi osobní je i tento rozhovor.

Nechci už tápat / šplhat do strání / se stínem šachy hrát / ve snu si troufám / tak trochu doufat / vzrušeně stoupám výš… Cituji z vašeho textu k písni Po dlouhém dni na nové desce Jednou tě potkám. Troufáte si ve snech?

Ve snech jsem přeborník. Mívám šílený sny…

Zdává se vám, že běháte, lítáte nebo tančíte?

Jo. Kdysi jsem sportoval, až do dorostu jsem hrál za Duklu fotbal, než přišly holky, parky a bigbít, teď se ve snech k fotbalu vracím. Ve skutečnosti mám ty svoje neuropatický nohy a sotva chodím, ve snu běhám a kopu do míče. Když se probudím, říkám si: Ježiš, to bylo dobrý! A ani nevím, jestli jsme vyhráli, nebo prohráli…

Na tom asi nesejde, jestli jste vyhráli. Jde o to běhání… Nejste pak smutnej?

Trochu jo, když se pak na ty svoje nohy postavím. S neuropatií si pořád připadáte trochu jako na mechu, žádná pevná zem pod nohama, není to moc příjemný. Proto mám hůl. Potřebuju třetí bod.

Máte jen jednu? Nebo třeba jednu na všední den, jinou koncertní, hodobožovou?

Mám tři, ale používám jen dvě. Ale je fakt, že se občas u nějakýho krámu s holema zastavím, koukám na nějakou pěknou špacírku v bazaru, ale pak si říkám, že nebudu kupovat hůl za tisíc korun, ještě bych ji někde zapomněl.

Noviny nevyjdou ve zvláštním vydání
Nikdo mi s růžemi nepřijde přát
Pomlčí důstojně klasici svázaní
O tom, co brzy už musí se stát

Neshoří hvězdy a nevyschnou rybníky
V ulicích nebude dixieland hrát
Kdopak si všimne, když svět je tak veliký
A třeba zrovna teď má se to stát

(Václav Hrabě, Jednou)

Singl, ke kterému vznikl i klip. Zhudebněná báseň od Václava Hraběte, jehož verše jste už zhudebnil dříve několikrát – nejslavnější je Variace na renesanční téma. To, co se má brzo stát, můžeme číst různě…

Ano. „Jednou tě potkám, to vím jistě…“ a může to být láska, anděl nebo smrt.

Nechci, aby to vyznělo necitlivě, ale čtu tam tu smrt.

Taky se k tomu přikláním… Ale když za tím někdo jiný uslyší lásku nebo anděla, tak proč ne. Hrabě byl velice mladý, když to psal, je úžasný, že dokázal napsat něco tak silného.

Myslíváte na ni někdy?

Ano, zejména v nějakých krizích. I běžně člověku bleskne hlavou, že jednoho dne ten jeho příběh skončí, není to nic nenormálního. A čím je člověk blíž, nebo řekněme v životě dál, tím víc se ho to dotýká, přemýšlí, jak věci srovnat, jak se připravit. Ale není to tak, že bych soustavně myslel na to, že už nebudu, jen občas

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Rozhovory

V tomto okamžiku nejčtenější