Deník N

Určuje jazyk způsob milování? Steinerova kniha je intelektuálním ohňostrojem

Hvězdné nebe nade mnou a knihovna kolem mne. Foto: Pixabay
Hvězdné nebe nade mnou a knihovna kolem mne. Foto: Pixabay

Jaká je budoucnost lidské vzdělanosti? Jaká je kulturní role žárlivosti: neudal Jidáš Iškariotský Ježíše proto, že v zahradě objal jiného žáka? Je možné, že Shakespearovo nápadné mlčení ohledně náboženského vyznání souvisí s jeho vlastním stvořitelským statusem, s nímž bral boha jen jako kolegu? Je pravda, že starý Řím stojí na bratrské žárlivosti? Jak se liší milostný akt v baskičtině nebo ruštině od aktu, který probíhá ve vlámštině nebo korejštině? A koho měl Odysseus raději: manželku Penelopu, nebo svého psa Arga?

I na tyto otázky hledá odpovědi George Steiner (nar. 1929) v publikaci Knihy, které jsem nenapsal. Tento (v Evropě narozený) židovsko-americký literární kritik, esejista, beletrista, překladatel a filozof je pokládán za polyhistora. A to právem: jak prokazuje i v této páté do češtiny přeložené knize, ovládá nejen řadu jazyků, ale má i široký rozhled po mnoha vědních oblastech. I když profesionálně působil jako profesor literatury a komparatistiky, rozhodně se neomezuje na literární témata, naopak. Zajímá jej například úsvit rodu homo, tedy ono pomalé vyvíjení probíhající „po drobných, sotva postižitelných stadiích doprovázených bezpočtem dočasných návratů k předchozím fázím, k nimž patrně docházelo z atavistické touhy po ztraceném pohodlí zvířecího modu existence“. Stejně jako budoucnost lidí, jež možná bude spoluurčována klonováním genů nebo eugenickou manipulací.

Steiner dokonale ovládá klasickou a vysokou kulturu od Homéra přes Shakespeara a Goetheho až ke Kafkovi, ale současně se neuzavírá přírodovědeckým poznatkům ze současnosti a snaží se mezi nimi hledat souvislosti a spojitosti. V tomto smyslu vznáší obecné požadavky na soudobé humanitní vědce: jistá úroveň biologicko-genetické gramotnosti je podle něj „aktuální a urgentní“. Vážně přitom bere soudobé znalosti o naší genetické spřízněnosti s ostatními lidoopy a právem toto tušení odhaluje již u našich dávných předků:

„Pračlověk byl člověk darwinovský. V mýtech o stvoření nebo bajkách se hovoří o tom, že jsme se zrodili z ptačích vajec, zvířecích exkrementů nebo dračích zubů. Že nás kojily vlčice, krmili havrani nebo na svých hřbetech zachraňovali delfíni. Bez nejasné hranice mezi člověkem a zvířetem, bez její proměnlivosti bychom neměli žádné mýty, žádné náboženství, neboť prvotní rituální uctívání bylo spojeno se zvířecí symbolikou. Anup a ostatní postavy z egyptského panteonu mají zvířecí hlavy. Původní hledání kosmického řádu a kmenové identity se dělo skrze zvířecí totemy, v jejichž silovém poli se měl člověk dostat do styku s nadpřirozenem. Když si šaman nasadí masku jaguára, sám se jím stává, sám je oním jaguárem, s nímž se klan setkává v jasnozřivém stavu vzrušení, na jehož konci se muž stává dospělým. Veškerá heraldika až do příchodu modernity je vědou o živočišstvu.“

Někdy se ale jeho myšlenky stáčejí překvapivým a pro leckoho až podvratným a buřičským směrem, jako když v kapitole Člověk a zvíře přechází k tématu zoofilie.

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Literatura

V tomto okamžiku nejčtenější