Deník N

Filmové násilí je těžké natočit tak akorát. Nabarvené ptáče je důstojný pokus, jiné drsné snímky jsou již dnes klasikou

Salo aneb 120 dnů Sodomy bylo v mnoha zemích ve své době zakázáno. Foto: Wikimedia
Salo aneb 120 dnů Sodomy bylo v mnoha zemích ve své době zakázáno. Foto: Wikimedia

Uživatelé na sociálních sítích se předháněli v ubezpečování svého okolí, že na Marhoulovo Nabarvené ptáče určitě nepůjdou, protože by to nevydržely jejich nervy a žaludek. Historie kinematografie přitom pracuje s brutálnějšími výjevy a mnohé z těchto filmů jsou dnes již legendou.

Válečné drama Nabarvené ptáče režiséra Václava Marhoula bylo Českou filmovou a televizní akademií vysláno do boje o Oscara za nejlepší neanglicky mluvený film a jde zřejmě o snímek s největší tuzemskou publicitou za posledních několik let. Přesto jde zároveň o dílo, na něž mnoho lidí vůbec nechce jít, a mají potřebu to deklarovat i veřejně, aniž přitom zpochybňují jeho případnou uměleckou hodnotu. 26tisícová návštěvnost za první víkend sice není vyloženě slabá, ale třeba Lidice (2011) s podobně drastickým tématem vidělo při premiérových dnech skoro 44 tisíc diváků. Referenčním snímkem by mohlo být třeba Umučení Krista (2004), na něž přišlo první víkend 23 tisíc diváků.

Tento stav zapříčinily přehnané zprávy ze zahraničí, že při festivalových projekcích Nabarveného ptáčete publikum hromadně opouštělo sál při mnoha brutálních výjevech, počínaje upalováním a podřezáváním zvířat přes nesčetné bití hlavního sedmiletého hrdiny až po znásilnění skleněnou lahví, vydloubávání očí kovovou lžící či náznaky zoofilního páření se s kozlem.

Samotný suchý popis někdy dokáže vzbudit horší představy, než co film reálně nabízí. Stali jsme se do určité míry oběťmi negativní reklamy, o niž se nikdo neprosil a nikdo ji neplatil. Platí jakási základní konvence, že zatímco komerční typy filmů lákají na to, co vše hrůzného v nich uvidíme, umělecké filmy by se měly držet nejen v samotném zobrazování, ale i v propagaci zkrátka. Lhostejno, že v tomto případě nejde o touhu tvůrců prezentovat se takto. Dokonce naopak, adaptaci velmi naturalisticky popisného románu Jerzyho Kosińského se pokusili co nejvíce učesat, filtrovat a kultivovat. Nikoli směrem k selance nebo kýči, ale staromódně uměleckému, byť syrově, ale poetickému dílu.

Detail střepů zařezávajících se do vagíny neuvidíme, pouze slyšíme zvuk, jenž nám umožní si domyslet, co se stalo. Ale i tento zvuk byl po testovacích projekcích změkčen, aby nepůsobil svou drásavostí husí kůži či zvednutí žaludku. Nespatříme frontální detail lžíce zajíždějící dovnitř očních důlků, i zde je úhel kamery zvolený tak, abychom si spíše jen mysleli, že daný akt násilí vidíme. U libovolné scény, kdy by se nám zdálo, že dětský představitel hlavní role Petr Kotlár mohl příliš trpět, není těžké si všimnout, že postavě na plátně nevidíme do tváře a můžeme si být jistí, že útrapy z máčení v jímce či propadnutí se do ledu za něj zastal kaskadér.

Držet city v přesné vzdálenosti

Jistě je takové ujišťování ale jen jiným způsobem vypadnutí z „estetické distance“. Správná vzdálenost k uměleckému dílu, kdy jej chápeme jako umění a nic jiného, je taková, že si sice uvědomujeme, že dvourozměrný pohyblivý obraz na plátně není realita, ale zároveň jsme schopni vnořit se do příběhu a chápat vše ukázané jako dostatečně dějově či formálně motivované. Chápeme důvody krutosti, hledáme je v nitru postav nebo dobové atmosféře, o níž příběh pojednává. Když je nám něco ukázáno naplno, nezlobíme se na tvůrce, ale bereme to jako klimax ve vyprávění. Když něco nevidíme napřímo, nepodezíráme tvůrce, že se zalekli cenzury vyšší moci, ale že chtějí pracovat s naší představivostí.

Nemáme být jako malé děti, jež při sledování loutkového divadla volají „Kašpárku, pozor, za tebou je čert!“, nemáme si myslet „jaký úchyl mohl něco takového natočit, určitě ho to muselo vzrušovat“ ani „to jsou ale výborně udělané speciální efekty, ta krev a proříznutá aorta vypadají velmi realisticky“. Případ dětského pokřikování, případně skutečně hluboké hrůzy, intenzivního obrácení žaludku naruby nebo naopak vzrušení v oblasti rozkroku můžeme nazvat

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Film

V tomto okamžiku nejčtenější