Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Proč se Rusko či Čína prohlašují za demokratické státy a součást světového společenství? Protože je to pro ně výhodné. Zatím

Po zhroucení SSSR propásly elity našeho světa příležitost učinit z demokracie a tržní ekonomiky něco jako „franšízu“. Foto: Unsplash
Po zhroucení SSSR propásly elity našeho světa příležitost učinit z demokracie a tržní ekonomiky něco jako „franšízu“. Foto: Unsplash

Komentář Michaela Romancova: Po konci studené války panovala přesvědčení, že demokracie a tržní ekonomika jednou provždy zvítězily a svět se už od nich nikdy neodchýlí. Že to s tou demokracií nebude všude tak žhavé, se už prokázalo. Dokáže světové společenství udržet pohromadě aspoň ten kapitalismus?

Politická mapa a mezinárodní právo sugerují představu, že současný svět se skládá výlučně z nestejně rozlehlých jednotek – suverénních teritoriálních států, které jsou nerovnoměrně rozprostřeny po povrchu celé planety. Ponechme stranou, že v systému mezinárodních vztahů vždy existovaly entity, které nebyly zcela suverénní, že existují teritoriální spory a vedou se války, a předstírejme, že na světě opravdu neexistuje nic jiného než vzájemně si rovné suverénní teritoriální státy.

Myšlenka, že suverénní teritoriální jednotka je základním stavebním kamenem mezinárodního uspořádání, se vynořuje v Evropě 16. století, tedy v jednom z nejturbulentnějších období evropských dějin. Připomeňme, že se tehdy na řadě míst snažili vzájemně vyvraždit katolíci a protestanti a jejich nesmiřitelný boj měl podobu tzv. ideologické války, v níž nepřítel nemá být jen poražen, ale zničen.

Ani jedné straně v žádném případě nelze upřít obrovské úsilí vyhladit nenáviděného protivníka, což však nakonec nedokázaly. V okamžiku, když zjistily, že ani s boží pomocí nejsou deklarovaného cíle schopny dosáhnout, začaly hledat cestu ke kompromisu, který by jim umožnil koexistovat. Idea zřetelně oddělených teritoriálních jednotek, které sice mají velmi různou rozlohu, jiný počet obyvatel, ale jen jednoho pána, jenž je zároveň jediným arbitrem všech pozemských věcí, včetně volby náboženství, se ukázala být tím pravým řešením.

Tady vládnu já

Zásada „Cuius regio, eius religio“ neboli „Čí panství, toho víra“ byla nejprve použita v ustanoveních augšpurského náboženského míru, který ukončil náboženské války v tehdejší Svaté říši římské. O necelých sto let později se pak stala funkčním východiskem i pro třicetiletou válku. V zásadě se totiž jedná o myšlenku jednoduchou, která se v Evropě mohla opřít o dostatečně silný normativní základ.

Jednoznačně definovaný prostor teritoriálního státu vyhovoval představě o právu na majetek (právo mít) a v jeho rámci svobodná volba náboženství, respektive politického uspořádání, zase skvěle vyhovovala právu na existenci (právu být). Suverenita, tak jak byla definována při uzavření míru v roce 1648, získala dvojí rozměr: vnitřní a vnější.

Vnitřní suverenita, jak jsme již uvedli, garantovala panovníkovi výlučnou a ničím neomezenou moc nad územím a obyvatelstvem. Vnější suverenita začala být definována jako naprostá autonomie v zahraniční politice, neboť v ní neexistuje žádná nadřazená moc, které by byl stát, respektive jeho vladař, podřízen. Tehdy se evropské mezinárodní společenství shodlo na tom, že anarchická struktura (opak hierarchické, tedy bez nadřazené a regulující moci) je žádoucí a přirozená.

Když se na tomto jednoduchém – a právě proto tak úspěšném konceptu evropské mocnosti dokázaly shodnout, uzavřely nejenom funkční mír, ale také položily základ, na němž vznikaly pozdější normy pro uspořádání celého světa.

Dříve než se dostaneme k současnosti,

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Čína

Rusko

Komentáře

V tomto okamžiku nejčtenější