Deník N

I ochrana přírody má své pošuky, říká Čech, který v Indonésii zachraňuje želvy

Foto: Gabriel Kuchta, Deník N
Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Tomáš Ouhel už patnáct let pomáhá chránit přírodu a kriticky ohrožené druhy zvířat v jihovýchodní Asii. Koordinuje ochranářské projekty v rámci liberecké zoo i České koalice pro ochranu biodiverzity. Nedávno slavil úspěšné zátahy proti pašerákům želvích vajec v Indonésii. A v ochraně karet bude pokračovat. V rozhovoru pro Deník N popisuje tříletý projekt, který má zredukovat nelegální obchod s želvovinou v celé Indonésii.

Setkáváme se v kanceláři České koalice pro ochranu biodiverzity (CCBC), která sdružuje ochranářské projekty z celého světa. V poslední době se ale objevují příběhy o řadě Čechů působících zejména v Indonésii. Proč lidé z naší republiky pomáhají zrovna v této oblasti?

Sám nevím a překvapuje mě to. Asi je to efekt sněhové koule. Dočtete se třeba, že František Příbrský a Lucka Čižmářová z ostravské a olomoucké zoo zachraňují outloně na Sumatře, a zasekne se vám to v hlavě. Pak slyšíte o Petru Hindrichovi, rodákovi z Prostějova, který rozjel na Bali projekt Green Books vzdělávající tamní děti v oblasti ochrany přírody.

V naší kanceláři byli na konci srpna holky z nové organizace Be Sea, které chtějí zachraňovat žraloky a regulovat ilegální obchod se žraloky na Lomboku – zase Indonésie.

Překvapuje mě to, ale asi všichni slyšeli, kolik se toho děje, tak se jeli do Indonésie podívat a zjistili, že je dvacetkrát větší než Kambodža a těch problémů a míst, kde je možné se realizovat, je hodně.

Je to i případ Zbyňka Hrábka, který šéfuje Tygřímu komandu na Sumatře?

To jste zrovna nevybral nejlepší příklad. Když se kouknete na sociální sítě Milana Jeglíka a Zbyňka Hrábka z organizace Green life, hemží se to tam konspiračními teoriemi, napadají univerzity a zoo, a nedávno mi někdo dokonce přeposlal post, kde tihle pánové zmiňují, že ostatní neziskovky kromě nich jsou placeny Sorosem, i když celkem pochybuji, že by alespoň tušili, kdo to George Soros vůbec je. Každá oblast zájmu má své pošuky, česká politika má Tomia Okamuru, alternativní léčitelství svého guru Járu a v ochraně přírody máme Milana Jeglíka. Alespoň není nuda.

Jak jste se k tomu dostal vy?

Jsem už od dětství skaut. Takže láska k přírodě ve mně byla zakořeněná odmala. Po střední škole jsem začal hodně cestovat do Asie a v Indonésii jsem poprvé začal poznávat problematiku ničení pralesů. Do té doby to pro mě bylo něco z přírodovědy. Vstoupil jsem do neziskové organizace na Sumatře a začali jsme v rámci zoologické zahrady ve městě Medan pomáhat s welfare (pohodou a kvalitou života) zvířat. Sehnali jsme od Australanů peníze, nakoupili jsme mrkve a dali je podvyživeným zvířatům. Bylo to poprvé, kdy jsem se setkal s tím, co se široce popisuje jako ochrana přírody. Ve výsledku jsme nahrazovali práci špatného managementu zoo. Umírala tam zvířata a nebylo to nedostatkem peněz, ale tím, že zahrada byla neuvěřitelně zkorumpovaná.

Tohle bylo před 15 lety. Dva tři roky jsem fungoval na Sumatře, vždycky jsem si jel vydělat do Anglie a pak jsem se vrátil. Do toho jsem dálkově studoval. Změna přišla, když jsem se potkal s ředitelem liberecké zoo a řekl jsem mu, že bych chtěl vzít zvířata ze sumaterské zoo, odvézt je sem do Evropy, prodat je zde a za utržené peníze bych zpátky na Sumatře postavil velké voliéry a rozjel tamní zoo líp.

Byla to zajímavá zvířata – siamangové, černí giboni, strašně moc druhů ptáků – a všechna pocházela z Indonésie. Ale byl to dětinský nápad a musím říct, že jsem rád, že mě s tím ředitel hned nevyhodil. Vysvětlil mi, že to takhle nejde, a doporučil mi, abych jel místo toho na Filipíny, kde byli lidé, kteří koordinovali velké ochranářské projekty. A tam jsem se prvně přes ornitologa Pavla Hospodářského seznámil s ochranáři z celého světa, kteří tam jezdili. Cesta na Filipíny mi otevřela nový svět. Nyní se role po 15 letech obrátily. Teď v kanceláři pořád přijímáme nové nápady a děláme inkubátor pro projekty.

Čím se váš nadační fond zabývá?

Jedním z hlavních cílů je inkubátor nových projektů. My nejdříve vyhodnocujeme, zda se v nápadu člověka, který nás kontaktuje, skrývá nějaký potenciál. Pokud by byl někdo sám a chtěl třeba jet na Filipíny chránit luskouny, možná by dokázal získat sponzora, který by mu dal 20 tisíc korun. Ale dal by mu to spíš do kapsy, což není transparentní. My jsme opravdu inkubátor, který to umožňuje dělat oficiálně.

Děláme různé semináře o fundraisingu a PR, poskytujeme prostory, kde se mohou lidé setkávat a v případě potřeby i přespat. Co obrovsky funguje, je výměna lidí mezi sebou.

Vy sám jste slavil úspěch s projektem Wildlife Guards, v rámci něhož jste v roce 2016 dopadli skupinu pytláků želvích vajec, kteří šli do vězení a nakonec pro vás šířili osvětu mezi dětmi v Indonésii o ochraně karet obrovských a pravých. Jak to úsilí pokračuje? Stále pro vás pracují?

Předminulý týden byla jejich poslední lekce ve škole. Každý z pytláků si odkroutil 30 dopoledních

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Rozhovory

V tomto okamžiku nejčtenější