Sametové děti? Vzdělanější než rodiče. Sex není téma. Ale pijí jako duhy
Za rok jim bude třicet let. Jako demokracii v naší zemi. Mají „Sametové děti“ svobodu v krvi? Cítí se jako Evropané? Jsou jiní než jejich rodiče? Volí z nekonečna možností, kudy jít. I proto si před „zakotvením“ dávají pár let pauzu. Hledají své místo i samy sebe. „A starší generaci to strašně dráždí. Zdá se jim, že se mladí prostě flákají a ubíjejí život,“ říká sociolog a ředitel agentury STEM Martin Buchtík.
Pojďme pracovně nazývat generaci lidí narozených po listopadu 1989 Sametové děti. Je možné ji nějak sociologicky ukotvit a definovat?
Datum můžeme použít jako vodítko, jako bod, který nám poskytuje příběh. Ale nutno říct, že lidé v tomto věku – a týká se to celé generace Y, o které se mluví v globálním pohledu, což jsou lidé dnes ve věku mezi 20 a 35 lety – jsou uvnitř své generace strašně rozdílní.
Když ale odzoomujeme, tak společné rysy ta generace má, ne?
Chtěl jsem tím jen říct, že více vás definuje sociální, rodinná situace nebo práce než věk. Ale jasně, my si máme povídat o generaci, řekněme, dvacátníků, tak to zkusíme.
„Jsem největší žijící odborník na mladou generaci. Jsem totiž jediný,“ vtipkoval jste, když jsme si domlouvali rozhovor. Vybral jste si to téma, nebo si vybralo ono vás?
Stalo se mi to vlastně omylem. V České republice se tím tématem opravdu nikdo systematicky nazabývá, máme spíš velmi úzce specializované odborníky, což je v posledních letech běžné, nejen v sociologii. Když se ale rozjížděl projekt Generation What (celoevropský projekt, anketa a následně i výzkum mezi mladými lidmi ve věku 18–34 let, v ČR ve spolupráci Českého rozhlasu, České televize a Centra pro výzkum veřejného mínění, pozn. red.), nějakého odborníka hledali. Celý život se zabývám veřejným míněním a v té době jsem vedl CVVM, mohl jsem nabídnout pohled v celospolečenském kontextu, tak jsem se do toho projektu pustil. A od té doby, když se zadá do vyhledavače „sociolog – mladá generace – generace Y“, vypadne vám moje jméno.
Hrdinou proti své vůli?
Spíš z nedostatku jiných hrdinů. Není to moje primární téma, mám mnohem širší specializaci, ale snažím se tu generaci nějak popsat, uchopit a zbavit ji mýtů. Podívejte se, jak je prezentovaná v médiích. Buď vidíme ty nejaktivnější představitele, kteří jsou cool a rozjíždí start-up a jsou strašně úspěšní…
Nebo dokument o zoufalé partě mladých lidí na okraji společnosti, kteří neví, co se sebou, fetujou nebo propadli jiné patologii.
Přitom mezi těmi dvěma póly je ta generace nesmírně pestrá.
„Nejmladší generace nás přivede do záhuby.“
Je fakt, že v některých textech i výrocích o mladých lidech je cítit až blahosklonná shovívavost, jindy až mudrování typu „my jsme byli pracovitější, samostatnější, měli jsme lepší vkus, oni jsou salámisti“ a podobně.
Je poznat, když je mluvčí zástupcem starší generace. Hezky je to vidět třeba na rozhovorech novinářů s youtubery. Řekl bych, že nevědomky kladou otázky, které vycházejí z jejich životní zkušenosti, nebo spíš nezkušenosti, takže youtubery vnímají jako něco exotického, zvláštního, nepřirozeného. A ptají se: „A k čemu je to teda dobré?“
Přitom v rozhovoru s Karlem Šípem nebo někým jiným, kdo dělá nějakou zábavnou show, se neptají: „K čemu je ta vaše show dobrá?“ Nevědomky tím ukazují svoji nadřazenost. Oni přece už dělají něco užitečného, zatímco tyhle hvězdičky, idoly těch mladých, za sebou nemají nic, ale jsou slavní! Přijde mi to trochu nespravedlivé.
Protože, ruku na srdce, vaše generace – prozraďme, že byste se ještě mohl počítat do generace Y – měla třeba Terezu Pergnerovou a Eso a moje generace X milovala třeba Pavla Horňáka. Ale ti starší nad tím vždycky kroutili hlavou.
A vždycky budou. To popsali už staří Řekové, že „nejmladší generace nás přivede do záhuby“, protože nemá žádné morální nastavení, neví, co chce, chová se neslušně vůči starším, neprokazuje jim dostatečnou úctu. Leitmotiv.
A jaké vzory a idoly měly Sametové děti ve formativním věku, během dospívání?
Dospívání prožily v nultých letech. Vzpomenete si na nějaké písničky, kapelu, která udávala „tón“? Asi ne. Možná na nějaký hokejový úspěch, možná na vstup do EU. Jinak nic moc, myslím samozřejmě v tom masovém měřítku… Jejich vzory jsou tak rozrůzněné, izolované pro skupiny uvnitř generace. V té době ještě fungovaly i tradiční subkultury třeba kolem hudebních stylů, na vzestupu byl například hip-hop, rap.
Emo?
To taky. Byly to možná výrazné styly, ale nebyly mainstream. V té době se rychle rozšiřoval internet – v domácnostech a školách. I když sociální sítě, jak je známe dneska, byly ještě v nedohlednu, vznikaly například první chaty, ve kterých se mohli sdružovat i lidi s okrajovými zájmy, vyměňovat si zkušenosti, došlo k rozvoji „nerdských“ subkultur. To bylo nové. To byl boom mezi mladými lidmi.
Ale i tahle generace má svoje hlášky a memy. Myslím, že se ještě zasmějí i zvuku analogového vytáčení internetového připojení, což patnáctiletým dětem už nevysvětlíte. To je vlastně pěkný příklad generačního semknutí, náš vtípek, který nás spojuje.
Pro tu moji je to možná přetáčení kazety do walkmana na tužce, modří vědí. Ale zpět k té „Sametové generaci“. Můžeme jí tedy nalepit nálepku „roztříštěná“?
Roztříštěnost zní trochu ošklivě…
Kdybychom to tedy chtěli říct hezky?
Co třeba: Každý si může
