Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Stal se ze mě levičák, potkal jsem svého pánaboha, doma mi hrozili znásilněním. Příběhy Čechů, kteří pomáhali uprchlíkům

Röszke, Maďarsko, 2015 a 2019. Po železniční trati vedoucí ze Srbska proudili vyčerpaní lidé do Maďarska. Dnes je tu klid, který hlídá žiletkový plot. Foto: Jana Ustohalová, Deník N
Röszke, Maďarsko, 2015 a 2019. Po železniční trati vedoucí ze Srbska proudili vyčerpaní lidé do Maďarska. Dnes je tu klid, který hlídá žiletkový plot. Foto: Jana Ustohalová, Deník N

V roce 2015 se přes Maďarsko převalila uprchlická vlna. Statisíce lidí utíkaly přes Balkán do západní Evropy z válkou zmítané Sýrie, Iráku či Afghánistánu. Uprchlická krize začala eskalovat v září před čtyřmi lety, když se na polích u malé jihomaďarské vesničky Röszke shromáždily tisíce vyčerpaných lidí, které úřady nezvládaly převážet do uprchlických táborů. Lidem ponechaným vlastnímu osudu mezi prvními přijely pomáhat desítky dobrovolníků z Brna. Z jejich jádra pak vznikl spolek Pomáháme lidem na útěku, s jehož asistencí dosud vyjelo pomoci lidem na cestě víc než tři a půl tisíce dobrovolníků.

Úzkou asfaltovou silničku mezi poli přetíná v jednom místě zrezivělá jednokolejná železniční trať. Vede přímo na srbské hranice, které poznáte podle třímetrového dvojitého žiletkového plotu, jenž se táhne po celém obzoru. Podél trati vede prašná polní cesta, projít po ní necelý kilometr až k plotu je ve spalujícím poledním žáru stejně náročné jako před čtyřmi lety. V prachu se válí sešlapané špinavé PET lahve. Mají růžové vršky, stejně jako ty, které tehdy rozdávali dobrovolníci tisícům vyčerpaných lidí, kteří přicházeli ze Srbska.

Těsně u plotu stojí osamělé policejní auto. Pomalu se dává do pohybu. Zastaví sto metrů před hranicí. „Dál už nemůžete. A fotit jen odsud,“ říkají lámanou angličtinou maďarský voják a policista, kteří společně hlídkují ve vozidle. Očividně jim není moc milé, že musí něco řešit, ale chtějí to mít rychle z krku. Na otázky po uprchlících neodpovídají a volají vysílačkou veliteli. „Fotit nemůžete vůbec, vraťte se,“ vynese nakonec verdikt policista István Markó. Dlouhé minuty pak z auta pozorují nezvaného hosta, jak osamoceně kráčí podél trati zpátky k asfaltce. Horký vzduch se ani nepohne.

Byl to historický okamžik

Skoro na den přesně před čtyřmi lety právě tudy přicházeli lidé, které vyštvala válka ze Sýrie, Iráku či Afghánistánu. Celé rodiny byly na cestě měsíce, zaplatily pašerákům tisíce dolarů za doprovod přes Turecko a nebezpečnou plavbu přes Středozemní moře, aby se balkánskou cestou dostaly do bezpečí západní Evropy. Hlavní trasa vedla přes Maďarsko, měsíce trvající uprchlickou vlnu ale úřady nezvládaly, proto se rozhodly uzavřít hranice. Právě na začátku září 2015 byl poslední volný průchod v budovaném hraničním plotu u vesničky Röszke v jihovýchodním Maďarsku. Na dohled od Segedína, výstavního města se secesními paláci, fontánami a sochami spisovatelů ve stinných parcích.

Röszke, maďarsko-srbské hranice, září 2015. Většina příchozích lidí byly středostavovské rodiny utíkající před válkou. Foto: Jana Ustohalová, Deník N

V polích u Röszke ale od začátku léta 2015 bloudily tisíce lidí utíkajících před válkou, především rodiny s dětmi. Koncem srpna jich už bylo tolik, že maďarské úřady zvládaly jen postavit na asfaltku kordon policistů, který měl bránit lidem, aby mířili do vnitrozemí. Policisté s rouškami přes obličej shromažďovali dezorientované lidi na jednom místě a autobusy je odvážely do táborů. V nekonečné maďarské pustě nebylo žádné zázemí pro tolik lidí, pitná voda, jídlo ani lékařská pomoc. Často tu na odvoz čekali celé dny, rodiny s malými dětmi spaly na holé zemi jen v tom, co měly na sobě. U Röszke nebylo nic, jen kukuřičné pole.

Když se zprávy o hrozící humanitární katastrofě začaly objevovat čím dál častěji i v českých médiích, rozhodla se Zuzana Lenhartová, tehdy ještě studentka Masarykovy univerzity v Brně, že vezme batoh, naloží ho hygienickými potřebami a jídlem a pojede je rozdat do Maďarska. S ničím podobným neměla předtím zkušenost.

„Přišlo mi to jako historický okamžik. A říkala jsem si, jak bych se mohla podívat do očí svým dětem, když se mě budou ptát, co jsem dělala, když se to dělo. Měla jsem potřebu aktivně se vymezit, protože ze začátku to vypadalo, že je to všem jedno nebo to schvalují,“ říká dnes Lenhartová.

Když ale zveřejnila na Facebooku výzvu, aby jí kamarádi darovali nějaké hygienické potřeby,

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Brno

Migrace a uprchlíci

Pozitivní zprávy

Česko, Nezařazené

V tomto okamžiku nejčtenější