Deník N

Nabarvené ptáče je velkolepý film. Otázka je, zda se uměleckými postupy příliš nevzdálil divákovi

Film Nabarvené ptáče, premiéra na filmovém festivalu v Benátkách, 3. září 2019. Na snímku herec Petr Kotlár (vlevo) a režisér Václav Marhoul (uprostřed). Foto: Lucia Gardin, ČTK
Film Nabarvené ptáče, premiéra na filmovém festivalu v Benátkách, 3. září 2019. Na snímku herec Petr Kotlár (vlevo) a režisér Václav Marhoul (uprostřed). Foto: Lucia Gardin, ČTK

Václav Marhoul je ve své filmové adaptaci slavné knihy Nabarvené ptáče v rámci úctyhodné autorské askeze k divákovi záměrně nevstřícný. Jeho tvůrčí odstup je ale místy až příliš znecitlivující. Pověsti o brutalitě násilí však byly přehnané.

Novinář Xan Brooks svou hojně citovanou pětihvězdičkovou recenzi Nabarveného ptáčete v deníku The Guardian zahájil fantazií o tom, jak jednou někdo natočí film o prvním veřejném promítání tohoto snímku na festivalu v Benátkách – a o údajném úprku diváků z něj. Daleko spíš by měl vzniknout film o tom, jak Nabarvené ptáče vznikalo. Během více než desetileté odysey překonával scenárista, režisér a producent Václav Marhoul potíže zejména s financováním tak obrovské, že se dle vlastních slov ocital na pokraji šílenství.

Heroický příběh vzniku Nabarveného ptáčete, zprávy z Benátek hovořící o scénách tak násilných, že je publikum nevydýchává, reputace skandály opředené knižní předlohy Jerzyho Kosińského, to, že je uvedení filmu v hlavní soutěži Benátek obrovským úspěchem celé české kinematografie – to vše kolem Marhoulova počinu vytvořilo aureolu, skrze niž je těžké se prokousat k filmu samotnému. Na sociálních sítích a v internetových diskusích se dokonce nacházejí stovky komentářů lidí předem zavrhujících návštěvu kina – kvůli zmiňovaným násilným scénám, ale i kvůli stopáži dosahující téměř tří hodin, minimu dialogů, navíc většinou v mezislovanštině, a dalším divácky řekněme nevstřícným aspektům snímku, které jsou přinejmenším v rámci kulturní obce známé, protože se o peripetiích vzniku průběžně psalo a informovalo.

Nabarvováním polapených ptáčat se baví ptáčník Lech, jedna z postav epizodicky vyprávěného filmu. Natřeného ptáčka pak vypouští na „svobodu“, kde ho však prakticky ihned uklovou příslušníci vlastního druhu: nesnesou jeho jinakost. V knize Lech trápil ptactvo z frustrace, že za ním nepřichází jeho milá, lesní divožena Ludmila, ve filmu to provozuje coby kratochvíli, ale zrovna v tomto případě není posun oproti předloze důležitý: metafora xenofobie funguje tak jako tak. Důležité je, že v ději Nabarveného ptáčete lidé „trestají“ jinakost a odlišnost z nejrůznějších možných důvodů – z pověrčivosti, z pragmatismu, ze msty, z kruté vynalézavosti – a nezávisle na své inteligenci, sociálním postavení či dalších charakteristikách. Jedním z bolestných leitmotivů příběhu se tak stává fakt, že záminka, pachatel i oběť se najdou vždycky.

Bezejmenný, ztracený

Hlavní postavou Nabarveného ptáčete je bezejmenný chlapec zjevně neárijského původu, kterého jeho rodiče v prvních týdnech druhé světové války v dobré víře „uklidili“ z jakéhosi východoevropského města na venkov. Chlapec putuje od vesnice k vesnici. Každý, kdo se ho na chvíli ujme, tak učiní ze zištných nebo sobeckých důvodů. Tupá krutost zaostalého venkova se časem ještě znásobí s příchodem fronty. Mnohdy absurdní a nesmyslné násilí, kterého je chlapec neustále svědkem, se na něm nemůže časem nepodepsat: nejdřív samozřejmě na těle, ale postupně i na duši a charakteru.

Nabarvené ptáče. Foto: Jan Dobrovský

Marhoul některé postavy knihy spojil dohromady, pozměnil konec a udělal další dílčí úpravy. Nejzásadnější změna však spočívá v posunu

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Film

V tomto okamžiku nejčtenější