Deník N

Až zaklepu bačkorama. Závěť smrt nepřivolá, překonejte ostych a pověrčivost, radí právník

Petr Svoboda. Foto: Ludvík Hradilek, Deník N
Petr Svoboda. Foto: Ludvík Hradilek, Deník N

„Co blbneš? Už se chystáš do rakve?“ máme tendenci komentovat něčí úmysl sepsat závěť. „V našem vnímání je tento paušální pohled na věc rozšířený. Ale ve své praxi jsem se setkal i s dvacetiletým mladým mužem, který se rozhodl pořídit si závěť. Nebál se, že se mu zítra něco stane, ale chtěl mít věci uspořádané. Proč ne?!“ říká advokát Petr Svoboda. Na 13. září připadá Mezinárodní den závěti. Za jakých okolností je lepší ji sepsat než nechat dědictví zákonu? Co ve skutečnosti znamená vydědění? Jak je možné závětí pomáhat druhým?

Neměl byste pro začátek nějakou „veselou historku“ o závěti?

Jedna kouzelná mě napadá. Bylo to terminologicky krásný, tak mi to utkvělo v hlavě, mám dokonce pocit, že šlo snad o první závěť, kterou jsem jako advokát sepisoval. Zůstavitel byl cizinec, uměl obstojně česky, měl rád českou literaturu, češtinu, vymínil si, že v závěti bude formulace: „Až zaklepu bačkorama.“ Připravil jsem ten dokument a vzpomínám, jak jsme to tehdy obtížně vysvětlovali notáři, který byl poměrně zaskočen.

Ani se nedivím. Může být taková formulace platná? Právní jazyk bývá doslovný.

Přistoupil na to, ale musel tam být dovětek, že pojem „zaklepat bačkorama“ znamená zemřít a že použití tohoto obratu neznamená, že by zůstavitel nejednal vážně, ale že to odráží jeho osobní postoj k posledním věcem a jeho výslovné přání.

Přiznám se, že o závěti nevím skoro nic. Měla bych?

Není to téma, které člověk běžně řeší, tedy minimálně do nějakého věku. Řekl bych, že nevybočujete z průměru lidí ve vašem věku. Myslím, že se nemusíte cítit nějak handicapovaná.

Jaké je v Česku povědomí o možnostech závěti? Píší Češi poslední vůli, nebo to nechávají po smrti „padni komu padni“ podle úpravy dědictví v zákoně?

Soudím, že obecně příliš nevybočujeme z nějakého evropského průměru, i když například v anglosaském prostoru je povědomí o závěti širší, je i častěji využívána, ale ten rozdíl nebude nijak ohromný.

Tendence k vyššímu počtu závětí u nás dlouho rostla pomalu, zlom nastal v roce 2014, kdy vstoupil v platnost nový občanský zákoník, kde je z velké části nová úprava dědického práva. Přinesla několik zásadních změn, jednou z nich je respekt k poslední vůli zůstavitele, podstatnou měrou se rozšířil prostor, aby člověk mohl naložit se svým majetkem v případě smrti podle své vůle a mohl si stanovit podmínky.

Do futrálu se ještě nechystám

Do té doby tedy sepsání poslední vůle ani nemělo význam? Nebral se na ni ohled?

Význam mělo, ale prostor pro svobodnou vůli byl užší. V zákoníku bylo vysloveně napsáno, že k podmínkám stanoveným v závěti se nepřihlíží. Pokud člověk napsal poslední vůli a uvedl v ní podmínku, třeba přání, jak má dědic s částí dědictví naložit, mohla se brát jako nějaký morální apel na dědice ve smyslu: „Byl bych rád, kdyby…“ Ale právně by to bylo nevymahatelné. Občanský zákoník z roku 1964, který do roku 2014 platil, osekal možnosti, jak nakládat se svým majetkem. Základní zákonná forma dědické posloupnosti, tedy takzvaných dědických tříd, v něm byla stanovena dobře a zůstala, mírně rozšířená, stejná v novém zákoníku.

V první linii děti a manžel/manželka, pak se postupuje ke vzdálenějším příbuzným – neteře, synovci, strýcové, tety, prarodiče?

Ano. Těch dědických tříd je šest, pokud tam nikde nikdo není, dědictví propadá státu.

Jeden můj známý, kterému je asi pětapadesát, nedávno psal závěť. Když to mezi řečí vyplynulo, dočkal se reakcí…

Už se

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Rozhovory

V tomto okamžiku nejčtenější