Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

V Praze, v Sofii, v Kyjevě se nám fašisté snaží ukrást Velkou vlasteneckou válku, zní podrážděně z Ruska

Nejen maršál Koněv v Praze, ale třeba i pomník Rudé armádě v Sofii se občas stává terčem těch, kteří nesouhlasí s jednostranným výkladem dějin. „Držet krok s dobou,“ hlásá nápis v bulharštině. Foto: Ignat Ignev, Wikimedia Commons
Nejen maršál Koněv v Praze, ale třeba i pomník Rudé armádě v Sofii se občas stává terčem těch, kteří nesouhlasí s jednostranným výkladem dějin. „Držet krok s dobou,“ hlásá nápis v bulharštině. Foto: Ignat Ignev, Wikimedia Commons

Analýza Michaela Romancova: Probíhající bitva o sovětského maršála Koněva nám poněkud zakrývá, že v Evropě teď takových střetů probíhá hned několik. Důvod je přitom vždy stejný. Osmdesát let po začátku druhé světové války se naplno rozhořel boj o její interpretaci, o „poslední svátost“, jak už v 90. letech začali někteří členové ruského establishmentu označovat „velké vítězství“.

Je přirozené, že se tak děje všude tam, kde kritická diskuse o minulosti neproběhla buď vůbec, nebo jen velmi nedokonale, tedy v postkomunistickém prostoru. Proč právě tam? Komunisté se k moci všude dostali násilím, všude vytvořili mocenský monopol a ten, vedle násilí, udržovali i prostřednictvím monopolu na interpretaci dějin, jejichž „logiku“ prý pochopil marxismus-leninismus.

Čtyřicet let celým sovětským blokem unisono znělo, že krví vykoupené a zpečetěné spojenectví se SSSR je na „věčné časy“. A díky vedení sovětských komunistů – neboť strážci odkazu Lenina a (dokud se to hodilo i) Stalina na poli dějinné logiky čněli nade všemi – je jen otázkou krátkého času, kdy dojde k „nevyhnutelnému“ vítězství komunismu na celé planetě. Všude to zanechalo obrovské škody, které však například na rozdíl od škod na životním prostředí zdaleka nebyly tak dobře vidět.

Sovětský svaz své satelity ovládal a řídil jak prostřednictvím komunistických stran, tak kombinací vojenských a ekonomických nástrojů. Moskva, i když veřejně deklarovala, že vše provádí nezištně a z „bratrské lásky“, si za vedení a obranu nechávala platit jak v rovině fyzické a finanční, tak v rovině symbolické. V celém socialistickém bloku bylo minimálně dvakrát ročně – 9. května a 7. listopadu, kdy se v Moskvě slavilo vítězství a říjnová revoluce, možné sledovat ritualizované projevy vděku, lásky a oddanosti Sovětskému svazu a jeho komunistické straně.

Tak jako svého času ruská knížata putovala do Saraj Bátú v deltě Volhy (nedaleko dnešní Astrachaně), aby poklekla před chánem Zlaté hordy a odevzdala tribut, se komunističtí pohlaváři vydávali do Moskvy, aby na tribuně Leninova mauzolea po boku sovětského vůdce davům moskevských pracujících ukázali, jak pevná a nerozborná je jednota socialistických zemí.

Když se na přelomu 80. a 90. let sovětský svět zhroutil, tyto aktivity sice ustaly, ale jejich „echo“ se ve veřejném prostoru i nadále udržovalo. Zdaleka nešlo jen o názvy a architekturu měst, náměstí a ulic či o monstrózní památníky Lenina, ale třeba také o prodej sovětských vojenských „suvenýrů“, které tak dobře známe z ulic Prahy. Nebo výrobu replik sportovních dresů ze 70. a 80. let s nápisem CCCP na prsou, které ve svých retro kolekcích začaly nabízet některé firmy a obchodní řetězce.

Klíčovou roli v tomto revivalu hraje 

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Analýza

Komentáře

V tomto okamžiku nejčtenější