Glosa Fedora Gála: Vždyť nabarvit ptáče je tak snadné…
Dnes večer se chystám po dlouhém čase do kina. Na Pomaľované vtáča, jak zní titul filmu Václava Marhoula v mé rodné slovenštině. Je časné ráno, sedím u počítače a myslím na generace lidí, kteří se dotkli absolutního zla. Na lidi, kteří vědí, že i takzvaně „slušní“ lidé jsou za „příznivých“ okolností schopni příšerných věcí – vraždění, mučení, znásilňování, protože za „příznivých“ okolností je to bez sankce.
Hlavou mi běhají obrazy blízkých na osvětimské rampě. Tátova sestra Katinka tam předala své dítě tchyni, protože staří lidé a děti to přeci budou mít lehčí. Šli rovnou do plynu. Vidím máminu sestru Růženku upálenou zaživa i s dětmi v pogromu na Podkarpatské Rusi. Vidím trasu pochodu smrti ze Sachsenhausenu do Schwerinu, na které koncem dubna 1945, na samém konci války, zastřelili tátu, když si sedl na krajnici. Vidím krabici, do které mě v březnu 1945 uložila máma, když mě porodila v Terezíně. Vidím tetu Ilonku, která se vrátila bez vlasů a masa na kostech z Birkenau…
Také slyším pokřikování dětí „židáku“, když jsem se jako žák základní školy toulal ulicemi Ružomberka, kam jsem jezdil na prázdniny za tetou Ilonkou, anebo v bratislavském podhradí, kde jsme žili. Mám před očima spolužáka Petra T., jak mi na střední škole
