První rok si firmy nováčky hýčkají, potom na ně zapomínají. Tak vznikají nespokojení zaměstnanci
Čtyři z deseti zaměstnanců v Česku jsou nespokojení a demotivovaní, ukazuje průzkum společnosti LMC, která provozuje portály Jobs.cz a Práce.cz.
„Čím více se firmy věnují nováčkům, tím více se u všech, kteří tam pracují déle, prohlubuje zklamání, že jich se ta pozornost netýká,“ říká v rozhovoru pro Deník N analytik LMC Tomáš Ervín Dombrovský. Zaměstnavatelé se podle něj stále do značné míry zaměřují jen na nábor nových lidí. Toho, že je pak postupně otravují, si ale už moc nevšímají.
Podle průzkumu LMC je v práci spokojených a motivovaných celkem 36 procent zaměstnanců v České republice. O čem to v době rekordně nízké nezaměstnanosti vypovídá, je to dost, nebo naopak příliš málo?
Vypovídá to o tom, že jako Češi nejsme tak negativní, jak se o nás tvrdí. Spousta lidí má výborný vztah ke své práci a je v ní ráda. Za poslední rok to číslo o dva procentní body vzrostlo, takže ke zlepšování podmínek dochází, například přibývá flexibilita nebo roste důvěra ve firmách.
Vidíme ale i tu druhou stranu. Když se většině zaměstnanců v zemi daří, ale části lidí se naopak zlepšování příliš netýká, tak se to hodně polarizuje.
Znamená to, že nespokojení zaměstnanci jsou ještě nespokojenější než dřív?
Ti, kteří si teď nepřilepšili, mají silnější pocit, že je jejich osobní situace horší, než kdyby se obecně nedařilo všem. Roste podíl těžce frustrovaných lidí, kterým se například nepovedlo najít lepší místo. Přitom je teď očekávání, že by to mělo jít, nastavené extrémně vysoko a máme obrovský podíl lidí, kterým se to podařilo. Velkou roli tu hrají osobní reference jejich známých, když říkají: „Hele, já jsem změnil práci, mám teď více peněz, chovají se ke mně super, zatím jsem nenarazil na nic špatného…“
Jsou už v něčem dobří, mohou celkem snadno měnit práci, protože jsou žádaní. Věří si, že to půjde, nenarážejí na žádnou diskriminaci. Navíc mají nastavený balanc mezi očekáváním, co chtějí, a tím, co se reálně děje.
Ta spokojenost se u jednotlivých věkových kategorií hodně liší. U nejmladších zaměstnanců do 35 let probíhají obecně nejrychleji různé změny, například růst mezd nebo změna náplně práce. Tito lidé mají ale zároveň větší ambice polepšovat si a posouvat se k ještě zajímavější práci. Potřebují si rychle osahat možnosti, v něčem se najít a postupně si potvrdit, že jsou v tom fakt dobří. Takže i když se jim podmínky zlepšují nejrychleji, mají pocit, že by to mělo být ještě lepší. Proto je mezi nimi těch spokojených méně.
Může hrát u mladších zaměstnanců roli i příliš pomalý kariérní posun?
U lidí do 35 let jsou více než dva roky na stejné pozici beze změny náplně práce naprostý zabiják. Někdy už je problém i rok, když necítíte, že by se vás firma snažila někam posouvat.
To ale obecně platí pro všechny zaměstnance. Každý řeší své vyhlídky, i když někdy jen podvědomě. Pokud má člověk pocit, že je v prostředí, kde do něj nikdo neinvestuje a dělá rutinu, která za pár let nebude zapotřebí, není v tom šťastný. Potřebuje mít pocit, že výhledově na něm záležet bude. Pro mladší je to však důležitější, protože se potřebují v něčem vyprofilovat.
Od roku 2011 pracuje jako analytik společnosti LMC, která vyvíjí online nástroje pro hledání práce a vzdělávání, například Jobs.cz, Práce.cz nebo Seduo.cz. V LMC se věnuje výzkumu a mapuje aktuální i dlouhodobé trendy na českém trhu práce. Hlavní závěry pravidelně přednáší pracovníkům HR a manažerům firem, kromě toho se stará o veřejně prospěšné aktivity.
A co může za nespokojenost u starších zaměstnanců? Napadá mě třeba syndrom vyhoření nebo diskriminace, pokud chtějí změnit práci.
Narážejí hlavně na to, že do nich firmy už zpravidla skoro vůbec neinvestují. Nepovyšují je, nepřidávají jim tolik, neřeší s nimi změny náplně práce k lepšímu – prostě na ně do značné míry kašlou. Lidé nad 55 let jsou na okraji zájmu zaměstnavatelů, kteří s nimi ani neumí dobře pracovat. A přestože jsou tito zaměstnanci výrazně loajálnější a odolnější, protože už třeba ani nečekají, že by to mohlo být kdekoliv lepší, a se spoustou věcí se proto smířili, tak na ně realita, která jednoduše není příliš lichotivá, samozřejmě dopadá. Nejčastěji k tomu dochází u lidí v předdůchodovém věku. Pokud jsou nespokojení zaměstnanci nad 55 let, tak už obvykle moc nevěří, že by ještě zvládli najít jinou práci. A pokud to přeci jen zkusí, výrazně častěji než mladší lidé narážejí na odmítání při výběrových řízeních. Řeknou si pak, že už to doklepou. Ale vadí jim to a často pak přenášejí své negativní pocity na okolí.
Frustrace přijde zhruba po pěti letech
Nespokojených a demotivovaných je podle vašeho průzkumu čtyřicet procent všech zaměstnanců v Česku. U kolika z nich hrozí, že v nejbližším roce dají výpověď?
Nelze to říci úplně přesně, ale jen zhruba polovina z nich zkouší svoji nepříznivou situaci během roku nějak změnit. Hrubým odhadem dvěma třetinám z těch aktivních se pak změna práce také podaří. Současná roční míra fluktuace se pohybuje kolem 19 procent. Neplatí však, že by odcházeli jen ti frustrovaní a všichni spokojení naopak v zaměstnání zůstávali. Část spokojených a motivovaných se nechá zlákat na ještě něco zajímavějšího, třeba lepší podmínky nebo práci, kterou mají blíže domovu. A část nespokojených lidí už naopak rezignovala na to, že by něco šlo změnit, třeba proto, že žijí v místě, kde není tolik příležitostí, nebo to hodněkrát zkusili a nevyšlo to.
Pokud si zaměstnanec v posledních letech našel nové místo, platí, že je teď nejspíš spokojenější, než kdyby zůstal ve své původní práci?
Částečně. Obecně je to tak, že zaměstnanci, kteří čerstvě změnili práci, bývají nejspokojenější. Přes 70 procent z nich v prvním roce říká, že to byla změna výrazně k lepšímu, že ještě nenarazili na nic špatného, nová firma si jich váží a věnuje se jim. Po určité době, zhruba kolem třetího čtvrtého roku, ale
