Národovečtí populisté leckde dostali možnost ukázat, jak zatočí se zkorumpovaným establishmentem. A výsledek?
Analýza Jiřího Pehe: Populistům vládnoucím v zemích Visegrádu hraje do noty příznivá ekonomická situace, na níž nemají prakticky žádnou zásluhu. Na jednu stranu jejich voliči bohatnou a ztrácí o ně zájem. Až ale konjunktura skončí, tak to dnešním populistickým vládcům spočítají. A Rusko se chová tak jako vždycky: vyváží „reakcionářství“ všeho druhu.
Když liberální političtí komentátoři a analytici začali označovat politické strany a hnutí, které začaly v západních demokraciích získávat vliv po světové finanční krizi z roku 2008, a zejména pak po uprchlické krizi v Evropě v roce 2015, jako „pravicové populisty“ nebo „nacionalisty“, představitelé těchto politických subjektů, i někteří teoretici, namítali (a někteří dodnes namítají), že „populismus“ a „nacionalismus“ jsou jen laciné nálepky.
Jde prý především o vzpouru proti dosavadnímu zkorumpovanému liberálnědemokratickému establishmentu, proti elitám odtrženým od lidu.
Boj o pojmosloví ovšem značně projasnil bývalý poradce amerického prezidenta Donalda Trumpa Steve Bannon, který se před časem začal pokoušet o vytvoření, i v Evropě, jakési internacionály z hnutí, které sám důsledně a hrdě nazývá „pravicoví nacionalističtí populisté.“
Zařadil mezi ně nejen hnutí, jež reprezentuje v USA Donald Trump, ale i britské zastánce vystoupení z Evropské unie, jakož i nejrůznější protievropské nebo nacionalistické strany v západní Evropě, od italské Ligy severu až po lepenovce ve Francii. Ale i visegrádské populisty.
Podle Bannona jsou tato hnutí odpovědí nejen na praktiky zkorumpovaného, elitářského establishmentu v západních demokraciích, ale také na globalizaci, jakož i na údajné excesy emancipačního úsilí různých menšin, úpadku tradiční rodiny a obecně tradičních hodnot. Ústup od nadnárodní integrace v podobě návratu k suverénním národním státům a tradičním hodnotám jsou prý nejefektivnějším řešením problémů, které působí jak ekonomická globalizace, tak výzvy s globalizací související, jako je masová migrace. Anebo politická korektnost a multikulturalismus.
Většině na demokracii nezáleží. Proto ji ani není schopna bránit
Jak víme, v některých západních zemích se „pravicovým nacionalistickým populistům“ skutečně podařilo zvítězit. Ve Velké Británii nacionalisté uspěli v roce 2016 v referendu o odchodu Velké Británie z Evropské unie, v USA vládne od roku 2017 Donald Trump. A po politických turbulencích spojených s brexitem se na začátku léta stal britským premiérem „britský Trump“ Boris Johnson.
Nezůstalo ale jen u dvou nejprominentnějších „anglosaských“ zemí. V Itálii byla po loňských předčasných volbách vytvořena vládní koalice populistického hnutí Pět hvězd a nacionalistické, protiimigrantské Ligy severu. A strany, které lze zařadit do pravicově nacionalisticko-populistického tábora, vládnou také už nějakou dobu v několika zemích visegrádské čtyřky nebo v Turecku. A třeba v Brazílii vyhrál poslední prezidentské volby pravicový populista Jair Bolsonaro.
V debatách o nástupu „pravicových nacionalistických populistů“ se přitom nelze vyhnout roli Ruska. Země, jež se po experimentování s liberální demokracií v 90. letech minulého století vydala pod vedením Vladimira Putina na cestu k autoritářskému režimu, který aktivně podporuje nejrůznější antiliberální hnutí na Západě. A jehož role v možném ovlivňování amerických prezidentských voleb i brexitu je dodnes předmětem vyšetřování.
Zatím jen chaos
Jakkoliv měla podle zastánců „pravicového nacionalistického populismu“ vítězství tohoto politického směru vést k ekonomickým úspěchům
