Jaroslav Veis: Přechylování jako potřeba postoje
Abych se vyhnul nařčení ze zaujatosti či přímo neobjektivity, musím začít malým coming outem: i já jsem strávil pár dnů jako přechýlený.
Před lety jsem přijel do centrály velké americké firmy, pro níž pracovala má rovněž přechýlená žena, která se dokonce jmenuje jinak než já. Tam to však nevěděli, a tak mě zdvořile oslovovali Mr. Maxová. Vyslovovali to M`xouva, takže to znělo spíš jako kdybych přijel z Botswany než z Česka. Měl jsem to na zasedacím pořádku při slavnostní večeři, na jmenovce na klopě (tam i s tou výslovností!), na polštáři v hotelu s přáním, aby se mi dobře spalo. Nevzpomínám si, že bych se tím cítil diskriminován, ale bylo to jen pár dnů a vypovídací hodnotu to má podobnou, jako když poslanec jezdí den po městě v invalidním vozíku a pak říká, že rozumí problémům lidí s handicapem. Navíc, je to už dávno.
Zato když nedávno zmocněnkyně pro lidská práva Helena Válková navrhla vládě, aby se do zákona o matrikách přidalo právo žen zvolit si buď zvykovou přechýlenou podobu příjmení (-ová), nebo se bez tohoto vlastně diskriminačního ocásku obejít, nepřivítali ji tam s nadšením. Jak řekla Filipu Tittelbachovi v podcastu Deníku N redaktorka Jana Ciglerová, za matriky zodpovědný ministr vnitra Jan Hamáček za celou vládu řekl, že nevidí „potřebu“, aby vláda návrh podpořila.
To samozřejmě vůbec nevylučuje, že se návrh v zákonu nakonec neoctne. Sněmovna už nejednou prokázala, že si umí z vládních doporučení zákonů udělat papírové koule, jimiž se pro zábavu trefuje do odpadkových košů. Na samém konci rozhovoru pak Jana Ciglerová na otázku, zda by uvažovala o nepřechýlené podobě vlastního jména, odpověděla, že o tom uvažuje už dlouho, a když byla dotázána proč, řekla, že je to vlastně „postoj“.
Čímž přesně vyjádřila, co je podstatou i problémem sporu o přechylování ženských příjmení v češtině. Není to záležitost „potřeby“, nýbrž „postoje“ a ještě přesněji
