Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Pocit štěstí jen z toho, že jsem, v sobě hledám marně. Až teď se srovnávám se svým dětstvím, říká chirurg Šebek

Foto: Gabriel Kuchta, Deník N
Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

„Úsměv ze mě ještě dobrýho chirurga nedělá, lidi na tu psychologii někdy sází až moc,“ říká populární (a stále usměvavý) lékař Tomáš Šebek. Břišní chirurg z Nemocnice Na Františku, který opakovaně jezdí do neklidných koutů světa s Lékaři bez hranic a který založil „virtuální nemocnici“ uLékaře.cz, odmítá svou supermanskou aureolu. Ve výjimečně osobním rozhovoru otevřeně mluví o svých běsech, strachu a vrstveném „fuck-upu“. Ale taky o budoucnosti medicíny ve znamení tlustých a dlouhověkých lidí, o dálkové diagnostice (nejen) angíny a nemocech českého zdravotnictví.

Jak se proměnila chirurgie za ta léta, co operujete?

Všeobecná chirurgie je docela konzerva. Užší specializace, jako je neurochirurgie, kardiochirurgie, se posouvá, ale ta „moje“ je držákem starých pořádků. Až na jednu věc. V roce 2002, když jsem začínal, jsem si nedovedl představit, že bych operoval zánět slepého střeva, natož rakovinu tlustého střeva laparoskopicky. Máme nové miniinvazivní techniky, kukátka a kamery, občas někde řádí robot, ale jinak je to pořád ta stará dobrá ruční práce.

A tělo je pořád stejné. Nebo ne?

Z anatomického hlediska samozřejmě ano, ale v jednom momentě se populace proměňuje velmi výrazně… Tipnete si?

Tloustne?

Ano. Operujeme stále obéznější pacienty, a bude hůř. Bude to způsobovat mnohé, dosud málo známé komplikace. Budou vznikat specializované kliniky pro obézní, budou se měnit operační přístupy, technika i taktika. Už teď ten zmíněný laparoskopický nástroj málem nedosáhne u obézních tam, kde ho potřebujeme.

Vsadím boty, že se spíš prodlouží nástroje a zvětší operační stoly, než že by lidi začali hubnout.

A já bych asi nesázel proti vám. Další novinka bude dlouhověkost. Není nereálné, že se naše generace bude dožívat 120 let, což medicínu už dnes dramaticky mění a dále měnit bude. Budou do ní taky stále víc promlouvat technologie, diagnózy se budou stanovovat na dálku, budou se pěstovat umělé orgány a mnoho dalších věcí, které si ještě nedovedeme pořádně představit. Ale jak se říká, člověk může všechno mít, ale neměl by všechno chtít.

Řešit budeme hlavně otázky etické, tak jako v jiných oborech. Budeme se ptát, zda máme zachraňovat stále menší nedonošené děti, co všechno lze řešit pomocí genetických modifikací, co pěstovat z kmenových buněk, jestli a jak geneticky měnit embrya? Medicína budoucnosti přináší mnoho dilemat. Nikdo na světě na tyhle věci zatím nemá klíč.

Jsem jen váš servisman

Když se vrátím k té obezitě, dokážete pacientům říct, že by měli zhubnout?

Je moc jednoduchý říct: „Paní, vy jste tlustá.“ Já začínám trochu jinak. Snažím se o vlídnou konverzaci a nějak dojdu k tomu: „Vy jste taková udělaná, paní Vomáčková, mně do toho nic není, nesoudím vás, jen bych vám rád vysvětlil některé medicínské problémy s nadváhou související.“

Mluvím pak o neúprosné statistice, o tom, že obezita vede k vážným nemocem, ale že se může stát, že ji paradoxně kvůli obezitě ani nebudu moct operovat. Mluvím o horším hojení, o nemožnosti laparoskopické operace, o vyšší hrozbě střevního vývodu. „Já nepotřebuju, abyste shodila, ale třeba budete chtít vy sama. Já vám jen radím a říkám, co vám vylepší pravděpodobnostní skóre, jsem jen váš servisman a za své zdraví nesete zodpovědnost sama.“ Lidi na to někdy slyší.

Krom chirurgické praxe jste založil virtuální nemocnici uLékaře.cz, původně malou poradnu, která se rozrostla v docela velkou síť, kde za poplatek mohou lidé přes chat konzultovat s odborníky nebo se nechat objednat ke specialistovi bez vysedávání v čekárnách. Chodí k vám i hypochondři, nebo je odrazuje poplatek?

Chodí, ale asi jako do kamenných nemocnic. Snažíme se jim vyhovět, nakonec je můžeme nasměrovat na psychologickou pomoc. I ke mně do ordinace chodí lidé, kteří mi už svoje břicho ukázali opakovaně, nikdy jsme tam žádný problém nenašli, ale ani po xté je nemůžu odmítnout. Mluvím s nimi a zkouším to jinak. Je to trochu umění komunikace. Pokud to lékař nezvládne, holt mu tam bude takový člověk chodit dál. A protože mi tací chodí, evidentně to sám také nezvládám.

Plýtvání časem, energií, prostředky…

Ano. Musíme se snažit to eliminovat a směrovat lidi opravdu tam, kam patří.

Tomáš Šebek (42). Vystudoval 1. lékařskou fakultu Univerzity Karlovy a v roce 2002 nastoupil jako všeobecný chirurg do Nemocnice Hořovice. V roce 2004 založil společnost provozující odborný portál proLékaře.cz a telemedicínský projekt zaměřený na lékařské poradenství uLékaře. cz. V roce 2013 nastoupil do Nemocnice Na Františku v Praze, kde pracuje na chirurgickém oddělení. O svých zkušenostech z misí Lékařů bez hranic, na které odjíždí od roku 2010, napsal knihy Mise Haiti, Mise Afghánistán a Africká zima, brzo vyjde Nebe nad Jemenem. Je ženatý a má tři děti: Kateřinu (1997), Šimona (2000) a Adama (2017).

Úsměv ze mě dobrýho chirurga nedělá

Z ohlasů pacientů na Facebooku vyplývá, že s nimi opravdu umíte mluvit, na rozdíl od mnohých lékařů, kteří na „hřejivé lidské slovo“ nemají čas. Jak to?

Právě proto, že mám málo času, musím lidi efektivně třídit, kvůli sobě i dalším pacientům. Když doktoři říkají, že nemají čas si popovídat, je to nesmyslný paradox. Když nebudou věci vysvětlovat a doříkávat, budou jim lidé na dveře čekáren „chybně“ klepat o to více. Anebo půjdou o tři bloky dál a budou odčerpávat znovu prostředky ze systému u dalšího kolegy.

Na svém facebookovém profilu sdílí chirurg fotky útvarů z útrob jeho pacientů, nejčastěji žlučníkové kameny, někdy ale i nádory. Sérii nazývá Human Body Art (žlučníkové kameny). Foto: Tomáš Šebek

Jenže tomu, kdo neumí komunikovat, tohle asi nijak zásadně nevadí, pacientů má dost, po medicínské stránce je třeba velmi dobrý lékař.

To je možné, i když to dnes už to pacienti spojují, aureola geniálního lékaře nestačí, aby byl vyhledávaným. Naopak ale já svým pacientům, podle kterých jsem „milej a usměvavej pan doktor“, někdy říkám: „Paní Vomáčková, sice se na vás usmívám a příjemně si povídáme, ale to ze mě nedělá dobrýho chirurga, měla byste se ještě zeptat, kolik jsem těch žlučníků odoperoval a jakou mám statistiku úspěšnosti.“ Někdy lidi na tu psychologii sází až moc, tak se je snažím zase postavit nohama na zem. Ale ano, úsměv dokáže vyléčit polovinu zdravotních problémů…

Polovinu? Pozor na ta čísla, pane doktore….

Dobře, tak část, možná i velkou část zdravotních problémů. V budoucnu by za lékaře mohli kus práce převzít roboti hlavně v repetitivních a administrativních činnostech. Lékař pak bude mít víc času i na tu léčbu úsměvem. Na povídání nebo na sebevzdělávání. Ne na plýtvání, které se ve zdravotnictví děje.

Co s tím?

Je to komplikovaný systém, do něhož zasahuje pojišťovna, která zdá se v pohodě proplatí tři konzultace na stejné téma. Není tlak na ekonomické chování pojišťoven, které naopak hromadí podle mého nesmyslné rezervy, neexistuje digitální evidence, doktor nemá šanci například rozklíčovat, kolik jeho kolegů už pacient navštívil. Vyžadovat druhý názor je v pořádku, vyžadovat pátý názor už ne. A to je jen zlomek plýtvání.

Jednou jsem si nechala poslat výpis z pojišťovny a to jsem teda koukala, nejen jak je všechno drahé, ale že si na mě jedna má bývalá lékařka vykazovala prevenci.

Systém to dovoluje. Platově podhodnocený lékař hledá cesty šedou zónou. Nerad bych něco vytýkal konkrétní paní doktorce. Ale český zdravotnický systém potřebuje uzdravit. Léta jsou tu snahy udělat změnu shora…

Nadužívání a dojení systému

Jenže tyhle pokusy končí zmarem.

Pak je tu ještě možnost změny zezdola. O to se snažíme třeba my s naším systémem. Je šance, že si lidi odspodu sami dostatečně zefektivní celý systém tím, že začnou masově používat nějaký jeho inteligentní doplněk. Například telemedicínu, vzdálený přístup k lékaři. Velmi by tomu prospěla digitalizace, elektronické zdravotní knížky, ušetřilo by to spoustu peněz, které by se daly reinvestovat do lidských zdrojů ve zdravotnictví a celkového zkvalitnění péče.

Dostáváme se na půdu, na které se ale necítím jako expert, jen mě to jako uživatele neflexibilního systému z dob Marie Terezie štve. To nadužívání anebo dojení systému. V nesoukromých zařízeních je skoro jedno, jak skončí hospodářský výsledek, nějak se to vždycky zamázne.

Ve zdravotnictví existuje obrovská zóna šedé ekonomiky, prosvětlit ji není zájem, všichni se bojí například chvíle, kdy pacient bude mít naprosto férovou kontrolu nad účtem pro něj poskytované zdravotní péče, kdy si bude opravdu moci vybrat lékaře podle jeho skutečné kvality. Pak nepůjde do nemocnice v Horní Dolní k lékaři, který odoperuje za rok pět nádorů střeva, když je jinde takový, co jich udělá sto. Není zájmem netransparentního systému existující statistiku zveřejňovat.

Co je služba uLékaře.cz
Víc než dvě stě padesát praktických lékařů a specialistů obslouží na dva tisíce uživatelů měsíčně. Za dvanáct let existence využilo poradnu více než 150 tisíc lidí, kteří položili přes 270 tisíc dotazů. Web navštíví v průměru 1,5 milionu reálných uživatelů měsíčně. Služba spolupracuje s víc než stovkou zdravotnických zařízení. Pacienty nicméně objednává kamkoliv v Česku, podle jejich potřeb.

Zmínil jste elektronickou evidenci, zdravotní knížku. Takové pokusy tu už byly…

A nedopadly. IZIP. Vím. Myšlenka ale skvělá! Ale já bych s nimi rád začal alespoň v té naší virtuální nemocnici, každý by měl svou servisní knížku se záznamy o svých prohlídkách, nemocech, problémech, ve správnou chvíli mu může přijít například výzva: „Dochází ti olej, je potřeba ho vyměnit, zajdi si do servisu, už jsme tě objednali.“

Hadička na kolonoskopii čeká…

Moje srdcová záležitost, samozřejmě. (Směje se) Ale sám neobsloužím s hadičkou 10 milionů Čechů. Ale vážně, vyzývali bychom nejen k onkologické prevenci, ale upozorníme třeba i na expiraci vakcinace proti tetanu a podobně.

Něco podobného už dělají i některé pojišťovny. Spornou otázkou je při takovém shromažďování dat zdravotnického charakteru ochrana osobních údajů, je to velmi citlivá věc, nejspíš i proto k ní není velká vůle.

GDPR. Regulativy vedení správné zdravotnické dokumentace. Nemožnost zneužití. Pak nevidím problém. Technicky vše možné, je to ale politicky žádoucí?

Jste fanda umělé inteligence a technologií všeho druhu. Povězte mi nějakou svou sci-fi představu budoucnosti medicíny i vaší virtuální nemocnice.

Chtěl bych se dožít funkčního teleportu. Tahle myšlenka mě soukromě fascinuje celý život. Jinak doufám, že už v blízké budoucnosti na vás budeme umět navěsit spoustu věcí, které z vás budou odečítat data.

Ježíš…

Nebojte, kyborgy s implantovanými čipy z vás dělat nebudeme, ale leccos je možné. Budoucnost je například virtuální doktor, diagnostik. Představte si nějaký box, kam se pohodlně usadíte, zavěsíte na sebe pár už dnes dostupných gadgetů, tedy přístrojů, které vám například změří teplotu, tlak, puls, oční pozadí, glykémii, poměr svalů a tuku… Propojíte se přes video s lékařem. Mezi vámi a jím bude kromě obrazu svištět také řada dat, která doplní celkový pohled na dálku vyšetřujícího lékaře. Nahradí to jeho ruce? Hádejte…

Hádám, že ano. Co všechno by tak šlo dělat? Základní diagnostika? Konzultace se specialistou? Předoperační vyšetření?

Začínáme jednoduchou analýzou. Při známých laboratorních výsledcích a eventuálně doplňkových zobrazovacích metodách se blížíme k diagnóze. Od ní je už jen krůček k léčbě minimálně v rovině vnitřního lékařství bez nutnosti intervence.

Pokračujeme v medicínské futurologii dále: některé výkony bude možné poskytovat vzdáleně, až se dostaneme třeba do momentu, že pod vedením vzdáleného lékaře provede poučený asistent porod. Dobře, to už trochu přeháním… A mnohem dříve než toto dokážeme pacienta preventivně vyladit tak, že nic z toho nebude potřebovat. A to bych si přál nejvíc.

Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Digitální dr. House

V jednom rozhovoru jste říkal, v německém pohraničí vymírají praktičtí lékaři. Zatímco já bych na to řekla, že to mají místní lidé těžké, vy ožijete a nadšeně mluvíte o tom, že je tam možné instalovat vzdálené přístupy k lékařům třeba v Mnichově, přes který si lidé z Bavorského lesa část svých zdravotních problémů vyřeší i bez toho, aby byl praktický lékař fyzicky na místě.

Vždyť je to skvělé! V Irsku a Velké Británii je už tak zoufalý nedostatek zdravotníků, že by tamní systém bez podpory telemedicíny zkolaboval. Běží tam první projekty. Za pár liber si zařídíte distanční přístup k velice erudovanému lékaři. Co lze, vyřeší se na dálku. Pokud je potřeba další péče nebo specialista, za tím už si dojedete i větší dálku.

Praktik na dálku by fungoval jak? Vypláznu jazyk a on uvidí angínu?

Proč ne. Loni jsem byl na medicínském hackathonu, kde jsem měl jako mentor privilegium dívat se pod pokličku projektům provázaných s umělou inteligencí. Kolegové vytvářeli machine-learning program na rozpoznání angíny od běžného zánětu nosohltanu.

Jak to funguje?

Vypláznete jazyk na kameru svého laptopu, program obrázek zanalyzuje a srovná ho s minimálně tisícem podobných fotek patra a čípku s definovaným typem angíny. Umělá inteligence provede srovnání a vyplivne s obrovskou přesností diagnózu: Angína. To jde.

Lékaři se bojí, že je trumfne stroj, ale já jsem přesvědčený, že mi brzo právě nějaký takový stroj řekne: „Hele, Šebku, ani se nesnaž stanovovat diagnózu, protože než ty si vzpomeneš, co jsi četl v těch pár knihách a odborných časopisech za posledních deset let, já prolistuju miliony evidence based medicine článků za pár vteřin.“

Robot diagnostik? Digitální Dr. House? Zní to cool, ale lidi jsou individuality a nemoci se neprojevují stejně, jsou záludné…

Jistě. Však pořád je tam prostor na spolupráci digitálního a živého lékaře. Stroj podle měření a dat vyhodnotí, že jde na tolik a tolik procent o projevy roztroušené sklerózy, schizofrenii anebo nádorové onemocnění, ale rozhodne to lékař. Musíme si zvyknout, že stroje budou kapacitně vždycky lepší než lékařův mozek, v intencích evidence based medicine se jim budeme muset naučit důvěřovat. Ale budou mít pořád jen poradní hlas.

Lékař pak může dalším vyšetřením jeho diagnózu potvrdit. Je nesmysl technologie odmítat. Díky ní třeba budeme mít jako lékaři čas na ty rozhovory s pacienty. Už jenom kdyby nějaká aplikace kvalitně přepisovala můj záznam hlasu, to by pomohlo. Těším se, že to všechno ještě zažiju.

Líbí se vám článek Deníku N? Pokud nechcete přijít o ty další, objednejte si do mailu některý z našich přehledů, které pravidelně posíláme. Vybrat si můžete na této stránce.

Můj vrstvený fuck-up

Několikrát tu byla zmíněna vaše virtuální nemocnice, loni v létě jsme si o ní hodně povídali v rozhovoru pro Finmag. Na podzim jste pak ale měli nějaké horší období, že? Jak to vypadá?

Žijeme. Loni na podzim jsme si fakt mysleli, že nepřežijeme. Docházely nám zdroje a mně docházela víra, že najdeme někoho, kdo to všechno pochopí, nové rozumné investory. Procházeli jsme zlomovým obdobím. Ale zvládli jsme to. Ta krize nás posílila. Pokračujeme s dalšími tisíci pacientů, kteří naši službu oceňují. Pořád přibývají, ale ještě je to stále příliš malý počet na udržení samotného byznysu. S novými investory jsme začali vedle existujícího B2C dělat i B2B byznys.

Byznys pro byznys. V jakém smyslu?

Nabízíme naše služby jako službu pro firmy, které je dávají jako zdravotní bonus svým zaměstnancům. Online lékařská poradna a objednání k lékaři. Vlastně takový digitální závodní lékař. Je to výhodné. Lidi neodchází v pracovní době k lékaři, ale mohou základ svých zdravotních problémů řešit přímo z pracoviště. Spočítali jsme, že když lidi nevysedávají v čekárnách u lékařů a nacházejí efektivní rychlou pomoc, ušetří to firmám nemalé peníze. Například při 1000 zaměstnancích to může být v průměru až milion korun ročně. Každopádně loni jsem si prošel svým pořádným fuck-upem.

Půjčil jste si termín z oblíbených večerů krátkých „přednášek“, kdy úspěšní lidé z různých oborů mluví o svých krizích, omylech, selháních, o vyhazovech a průšvizích, většinou s tím, že je to posunulo o kus dál, nasměrovalo k něčemu jinému, posílilo. Tohle byl váš první velký fuck-up?

V byznysu ano. Ale v životě rozhodně ne. Já fakt nemám rád, když mě někdo vnímá jako Ferdu Mravence nebo Supermana s instantními úspěchy, jak to bohužel někdy vyznívá z mého mediálního obrazu nebo z toho, co mi píšou lidi na Facebooku. Já ani Ferda, ani Superman nejsem. Moc bych si přál z tohoto rozhovoru vyjít jak normální Tomáš Šebek, kterýmu se leccos nedaří, leccos mu nejde, leccos ho bolí. Bojím se, že si mě lidi idealizují stejně jako další medializované postavy, které ve skutečnosti žijí obyčejné životy.

Je pravda, že mediální obraz máte nažehlený, ale z toho, co o vás vím, se mi zdá, že není založený na lži nebo konstrukci. Jste dobrý chirurg, oblíbený lékař, máte dvě dospělé děti a jedno malé dítě se stejnou manželkou… Kde jsou nějaké hříchy a škraloupy?

Mám jednu ženu, tři děti, to je pravda. Jak jsem oblíbený a dobrý, to je otázka na mé pacienty. Sám nerad čtu příliš pozitivně vyznívající rozhovory se známými lidmi, nevěřím jim. Mně osobně je adorování nepříjemné. Já chci také mluvit o svých chybách, pochybnostech, o tom, že můj život zdaleka není perfektní, já nejsem perfektní a ne všechno je boží.

Urputnost. Výdrž. A bolest

Mluvme. Sem s vašimi dalšími fuck-upy.

Nemám jednotlivé fuck-upy, mám jeden dlouho vrstvený fuck-up (směje se). Chtěl bych spíš tímhle lidi inspirovat. I když se něco dělá stokrát, nemusí se to na sto první podařit, ale zkuste to i po sto druhé… Chci odmítnout dojem, že mám v životě jen štěstí…

To chápu. Je jasné, že za tím vším je spousta dřiny i nezdarů. Ale ono je asi pro ostatní úlevnější si říct: Nedosáhl jsem toho, čeho tady pan doktor Šebek, nemám holt takový štěstí…

Na tom něco je. Štěstí je fajn, ale samotné dávno nestačí. Chtěl bych lidem říct, že když čtou o heroických kouscích známých osobností, většinou v tom o štěstí není ani špetka. Jen víc trpělivosti třeba. Urputnosti. Bolesti. Výdrže…

Ale naprosto zásadní je vždycky se pohnout z místa. Nedřepět, neotálet, ale vstát a něco dělat. Cokoliv, kterýmkoliv směrem. Občas jsem pozvaný jako řečník na nějakou konferenci, kde říkám: „Moc nepřemýšlejte, jak to uděláte, odkud na to půjdete, ale udělejte první krok. Šlápnete mockrát vedle, ale něco se na té cestě začne dít.“

Část vyoperovaného střeva s nádorem. Foto: Tomáš Šebek

Mít tisíce výmluv k ostatním i k sobě samým je člověku asi přirozené, ne? Proč nezačít běhat, hubnout, přestat kouřit, zkusit něco nového studovat a číst. Nemám na to dobrý oblečení, nemám čas, mám malé děti, až bude míň stresu. Možná nás kolikrát víc energie stojí najít výmluvy, proč něco neudělat.

A nakonec si vyrobíme krásnou konstrukci, která vede k závěru: „Nemá cenu se do toho ani pouštět.“

Přitom jako by se pytel roztrhl s motivátory, mentory, životorádci…

Když nevíte co by a celej život se vám podělal, dejte si na vizitku Mentor a jděte radit lidem, jak mají naložit se svým životem. Kdo umí, ten umí, kdo neumí, ten učí, říkával můj dědeček, mimochodem taky trochu učitel (smích). Snad jsem se nikoho nedotkl a každý pochopil, co přesně tím myslím.

V našich minulých rozhovorech jsme se bavili o strachu a jeho překonávání. Vy jste si ze samého strachu z létání udělal pilotní průkaz a lítáte. Pardon, ale vy na té image superhrdiny makáte, kudy lítáte.

(směje se) Taky jsem vám ale říkal, jak dlouho mi trvalo to překonat. Jasně, pilotní průkaz je možná extrémní finesa obavy z výšek, ale naprosto logická. Přiznejme si, že nás svazuje spousta strachů, které jsme si spíš vykonstruovali v hlavě. Stačil by ten krok vpřed a první část velkého strachu by byla pryč. A pak další krok…

Taky mám pořád nějaký strachy, pořád váhám. Pořád se například bojím, kam tu skupinu drahých kolegů v uLékaře.cz dovedu, aby to nebyl průšvih, cítím hroznou zodpovědnost. Jenže kdybych nad tím pořád jen přemýšlel, nic bych neudělal. První krok je podstatný. A vůbec to nemusí být dobrý krok. Každý krok vás ale posune.

Vy jste zase založili Deník N. Někteří z vás tím opustili komfortní zónu. V tom je velká odvaha. Udělali jste krok do neznáma. Většina lidí ten krok celý život bohužel neudělá, jde si raději nad nepřízní osudu pohovořit do hospody.

Pořád ale čekám na nějaké kostlivce ve skříni Tomáše Šebka. Je něco, čím by vás v případě politické kandidatury mohli protivníci zničit?

Na každýho se něco najde, ale zničit se můžete jen sami, pokud si kostlivce nepřipustíte. Moje děti by nejspíš řekly, že jsem občas prchlivý, netrpělivý, že jsem mohl být hodnější tatínek…

Vážně?

Jo. A stydím se za to. Bojuju s tím nejvíce právě v roli otce a manžela. Mám to asi ve vínku, neměl jsem ukázkové dětství, tam někde jsou možná příčiny, kterými se ale neomlouvám. A víte co, jsem na sebe vlastně pyšný, že se s tím pořád snažím něco dělat. Klidně se vám přiznám, že jsem kvůli tomu letos začal chodit i za psychologem. Ve svých dvaačtyřiceti letech jsem se rozhodl konečně se srovnat se svým dětstvím a rodiči.

Démoni ve vzduchoprázdnu? Co by ze mě zbylo

Zdá se mi, že o tom chcete mluvit. V čem byl problém? Něco se vám stalo, nebo byla v rodině nějaká disharmonie, patologie?

Do detailů veřejně nepůjdu, ale se svým dětstvím nejsem srovnaný. V dalším životě se mi kvůli tomu zkomplikovala celá řada věcí a vztahů. Mohl jsem se v mnoha situacích chovat lépe, ale nechoval jsem se. Psycholog mě ale přesvědčil, že jsme lidi a že to není špatně, jen je prima s tím pracovat, každý se s tím vyrovnává jinak.

Nejsem nijak výjimečný, šrámy z dětství si s sebou nese spousta z nás. Podívejte se na Tomáše Slavatu, o kterém jste napsala knížku. S ním se ale nemůže srovnávat snad skoro nikdo. Já jsem zažil tvrdou, neliberální výchovu, která mě nepochybně formovala. Vidím v tom dodnes celou řadu blbých věcí. Na druhou stranu si myslím, že i ten opak té příliš volné liberální výchovy bez jakýchkoliv mantinelů taky není pro ty děti a jejich budoucnost dobře. Myslím, že jsem kvůli tomu, v čem jsem vyrůstal, i já pak ubližoval lidem, zejména těm nejbližším. Sám se sebou nebudu nikdy stoprocentně srovnaný. To jsou moje běsy. Ale mám kolem sebe spoustu inspirativních lidí a nemálo z nich si s sebou nese podobná traumata z dětství, která nebyla ideální.

Harmonické dětství je obrovský vklad do života, ale je pravda, že lidé, co to v dětství měli hodně těžké, často říkají, že by bez toho nebyli tam, kde jsou. Ve svých oborech dosáhli vrcholu, možná i díky tomu, že je celý život hnalo nějaké trauma. Třeba patologická snaha dokázat svým rodičům, kteří je odmítali či zpochybňovali, že něco umí. A podobně. Patologie může lidi posouvat…

To je dobře, že tohle říkáte. Za každým příběhem se skrývá další příběh. Kolikrát vidíte někoho, kdo je úspěšný, působí šťastně, ale ve skutečnosti prožil nebo žije velice nešťastný život. V médiích vidíte pak ty skvělé hrdinky a hrdiny, kteří působí frustrace zbytku běžné populace. Skuteční frajeři umí nepřízeň přeměnit i v nějakou dobrou smysluplnou věc.

I já bych byl se sebou mnohem míň spokojený, kdybych se nevěnoval věcem, ve kterých vidím smysl, jakkoliv se necítím jako „pachatel dobra“. Potřebuju sám se sebou vydržet a vidět za sebou výsledky. Kdyby kolem mých démonů bylo jenom vzduchoprázdno, nevím, jak bych to zvládl, jak bych se s nima popral a co by ze mě zbylo.

Ale zase aby to nevyznělo jako laciný příběh: Měl jsem blbý dětství a díky tomu jsem tím, kým jsem. Takže vlastně rodičům za to dík, i když teď na stará kolena zajdu za psychologem. Doufám, že jsem škody minimalizoval, anebo ještě minimalizuju.

Kdy jste se rozhodl zajít k psychologovi?

Dlouho jsem si ty věci nebyl ochotný sám přiznat. Teď tomu chci líp rozumět, vědět, proč mimo jiné nejsem moc šťastnej… Jinak. Dělá mě štastným to, kde se pohybuju a co dělám, ale chtěl bych být šťastný taky trochu jen tak, jen tím, že existuju.

Tenhle pocit v sobě hledám marně. Pro mě je zatím nějaký „dobro“ programem na sebezáchovu. Tak tohle je možná ten kostlivec… A jste nadlouho první a poslední, komu jsem to takhle vyklopil. Ze zásady mluvím veřejně výhradně o práci a abych podpořil nějakou dobrou myšlenku. O rodině a soukromých věcech nemluvím. Ale protože jsme spolu naposledy udělali dobrej rozhovor, který byl jiný než ty ostatní, chtěl jsem to i tentokrát s váma provést trochu jinak.

Za to moc děkuju. Věřím, že ta otevřenost má smysl, že i ty vaše fuck-upy jsou inspirativní.

Já taky. Ale radši bych skončil nějakým „mottorem“: Pokud jste skálopevně přesvědčení, že je něco správně, a můžete to udělat, udělejte to.

Velký speciál Dějiny Ukrajiny a Dějiny Ruska od Petra Koubského právě v trafikách!

Na základě velkého zájmu jsme připravili nové vydání speciálů o dějinách Ukrajiny a Ruska od Petra Koubského. K dispozici je ve většině trafik po dobu tří týdnů do vyprodání. Za cenu 50 Kč získáte 56 stran hutného čtení, které neztrácí svou informační hodnotu.

Pokud máte připomínku nebo jste našli chybu, napište na editori@denikn.cz.

Rozhovory

Česko

V tomto okamžiku nejčtenější