Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Třicet devět bitů za sekundu, víc to nejde, děj se co děj

Rozhlasoví komentátoři sportovních přenosů patřili k nejrychleji mluvícím lidem na světě. Pak je vytlačila televize. (Na snímku hokejové mistrovství světa 1967 ve Vídni, zápas SSSR – Kanada.) Foto: Wikimedia
Rozhlasoví komentátoři sportovních přenosů patřili k nejrychleji mluvícím lidem na světě. Pak je vytlačila televize. (Na snímku hokejové mistrovství světa 1967 ve Vídni, zápas SSSR – Kanada.) Foto: Wikimedia

Podle studie francouzského týmu mají různé jazyky společnou a nečekanou vlastnost. Za stejné množství času se jimi dá sdělit stejné množství informace.

Kteří cizinci podle vás mluví hodně rychle? Italové, Španělé… nějak tak pravděpodobně odpovíte. Jistě vás už někdy napadlo, že za to mohou dlouhá slova, která se v jejich jazycích často vyskytují. Jazykem, v němž se věta „pes má míč“ řekne „el perro sostiene la pelota“, se nejspíš musí mluvit trochu rychleji, chtějí-li si toho Španělé či Japonci (inu wa bóru o hodži šimasu) sdělit za stejný čas tolik co my anebo Finové (koira pitää palloa).

Tenhle intuitivní odhad byl teď potvrzen experimentálně, převeden do matematické řeči a ke zjištěním přibyl jeden zajímavý bonus, se kterým si zatím nikdo neví rady. Může za to studie, kterou před několika dny zveřejnil v časopisu Science Advances François Pellegrino z Laboratoře dynamiky jazyka lyonské univerzity.

Pellegrino a jeho spolupracovníci zkoumali projevy rodilých mluvčích sedmnácti jazyků, přičemž se statistickými metodami snažili kompenzovat individuální odchylky. Došli k závěru, že se zkoumané jazyky mezi sebou výrazně liší ve dvou ukazatelích. Prvním je průměrná rychlost mluvy měřená v počtu slabik za sekundu. Druhým pak informační obsah jedné slabiky v bitech, vyčíslený podle Shannonovy teorie informace.

Žonglér z kraje dobytkářů

Claude Shannon se narodil roku 1916 v městečku Gaylord v Michiganu – jedna ulice s obchody, tři tisíce obyvatel. Okolo farmy, ostnaté dráty ohrad, vynalézaví lidé a technický pokrok.

Komerční telefonní služby v USA fungují zhruba od roku 1880, zpočátku však byly dostupné jen ve velkých městech. Farmářům na Středozápadě se nechtělo ani čekat, ani zbytečně platit. Stavěli si vlastní telefonní sítě a jako vodič používali ostnatý drát, kterým byly tak jako tak obehnány

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Věda

V tomto okamžiku nejčtenější