Deník N

Továrna na devastaci duší pod Ještědem. „Patřil jsem k tvrdému jádru,“ vzpomíná dozorce

Vstupní brána k ubytovnám vězňů v Minkovicích, 80. léta. Foto: Kabinet dokumentace a historie Vězeňské služby ČR
Vstupní brána k ubytovnám vězňů v Minkovicích, 80. léta. Foto: Kabinet dokumentace a historie Vězeňské služby ČR

Minkovice měly mezi politickými vězni pověst pekla, strach budilo už samo jejich jméno. Památku lidí, kteří prošli obávaným kriminálem na Liberecku, udržuje jako jeden z nich i Jiří Gruntorád. Dozorce, o němž říká, že ho zbil, ani dnes o své práci nepochybuje. Přinášíme další díl seriálu Tváře normalizace.

Je to omšelý, živým plotem trochu zakrytý přízemní vesnický obchod, kde seženete úplně všechno, pokud potřebujete připravit zahradní techniku na další sezonu – od strun do sekaček přes součástky po malé traktory. Na pultě leží papírové krabice s náhradními díly, sortiment vypadá kvalitně. Je devět ráno, venku prší. Prohodím, že dnes jsem asi první, kdo přišel.

„Možná i poslední. Copak potřebujete?“

Jiří Procházka je nevysoký sedmdesátník s brýlemi. Popravdě přiznávám, že nejdu nakupovat, ale sháním pamětníka. Někoho, kdo ví, jak to chodilo ve věznici v Minkovicích – dříve obci kousíček za Libercem, dnes jeho části. Procházka tam bezmála před čtyřiceti lety sloužil.

Je to kritický moment setkání – lidé, kteří za komunistů pracovali pro silové složky státu, bývají při setkáních s novináři podezíraví a málokdy sdílní. Snad i proto, že dnes novinářům za připomínání podmínek nastolených komunisty nehrozí trest. A že případů zvůle státu proti vlastním občanům popisují poměrně hodně, i díky tomu, že historici mohou bádat v archivech svobodně.

Jiřímu Procházkovi se do vyprávění také moc nechce, i když se zdá, že si spíš myslí, že nemá co zajímavého říct. „Sloužil jsem tam jen rok, možná rok a půl na začátku 80. let,“ začíná vyprávět. Odkládá nějaké díly, sedá si. Čas zjevně má.

Právě o počátek osmdesátých let jde. Byla to doba, kdy komunistický režim po zásahu proti Chartě 77 přitvrdil v represi. Řada chartistů putovala za mříže a mnozí z nich do Minkovic. Věznice se tehdy dělily do tří „nápravně výchovných skupin“. Do druhé, tedy i do Minkovic, patřili pachatelé závažných trestných činů, recidivisté – a političtí vězni. Lidé, kterým soud dal cejch „nepřátelství k socialistickému společenskému a státnímu zřízení republiky“.

Jeden z nich, Jiří Wolf, po svém propuštění sepsal 58stránkovou zprávu, která věznici vylíčila v nejčernějších barvách. Psal o otrocké práci vězňů v podmínkách ničících zdraví, o jídle, které odsouzenci dostávali podle toho, jak dobře plnili nelidsky nastavené pracovní normy, o přeplněnosti věznice i o šikaně ze strany dozorců.

Materiál Jiřího Wolfa (pozdějšího radikálního kritika Václava Havla) v půlce osmdesátých let doplnil a zpřesnil další z vězňů Jiří Gruntorád, porevoluční zakladatel knihovny samizdatové literatury Libri Prohibiti. Nesmírně kritický tón vůči podmínkám ve věznici ale v líčení zůstal.

Výstup s „muklama“

Do střechy obchodu se zahradními potřebami buší déšť. Bývalý dozorce Procházka vypráví, že nejdříve sloužil asi sedm let ve Valdicích. To byla věznice z třetí nápravné skupiny, tedy s nejpřísnějším režimem.

Jak se k práci vězeňského dozorce-vychovatele dostal? Sám říká, že chtěl pracovat u policie, nepochodil ale, když u ústních prověrek „něco plácnul o roce 1953 a bylo to proti komoušům“. Přitom o svém otci mluví jako o 

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Tváře normalizace

V tomto okamžiku nejčtenější