Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Ljudi razumějut bez velikogo učenja: Nabarvené ptáče mluví mezislovansky

Při natáčení Nabarveného ptáčete. Foto: archiv Vojtěcha Merunky
Při natáčení Nabarveného ptáčete. Foto: archiv Vojtěcha Merunky

Režisér Václav Marhoul zvolil pro své Nabarvené ptáče neutrální neexistující jazyk, aby – v souladu se záměrem autora knižní předlohy – nezasadil místo děje do konkrétní země, aby nepoukázal na konkrétní národ. Výborně se mu pro ten účel hodila mezislovanština. Její autor Vojtěch Merunka však má se svým zonálním jazykem podstatně vyšší ambice.

Umělé jazyky lidé vytvářeli a vytvářejí z různých důvodů. Kvůli použití v uměleckých dílech, jako třeba J. R. R. Tolkien; kvůli filozofickým či lingvistickým experimentům; a také proto, aby jimi lidé skutečně mluvili a psali. Vojtěch Merunka nemá rád pojem „slovanské esperanto“ a ví proč – toto označení poslední dobou nadělalo hodně zmatku. Přesto jde o  užitečnou zkratku, jak projekt přiblížit. Mezislovanština je však na rozdíl od esperanta zonální, využívá tedy toho, co mají dnešní slovanské jazyky společného. A Merunka ji rozhodně nedělal na objednávku pro Nabarvené ptáče. Začal daleko dříve.

Doc. Ing. Vojtěch Merunka, Ph.D., (1967) je učitelem na katedře informačního inženýrství Provozně ekonomické fakulty České zemědělské univerzity (ČZU ) v Praze. Vedle toho přednáší na katedře softwarového inženýrství Fakulty jaderné a fyzikálně inženýrské ČVUT. Jeho odbornou specializací je objektově orientované programování. Je předsedou Slovanské unie, autorem umělého jazyka novoslověnština, z nějž se posléze vyvinula dnešní mezislovanština.

O společném slovanském jazyce se sní po staletí, takže nejste první, kdo ho vymyslel; prvenství vám už v 17. století sebral chorvatský filolog a misionář Juraj Križanić. Zato jste první, komu v jeho mezislovanštině natočili film – to by Križanić koukal!

Celé to byla velká náhoda. Režisér a producent Václav Marhoul vyjednával autorská práva k Nabarvenému ptáčeti dlouho. Usilovala o ně i různá hollywoodská studia, a přesto je nakonec získal jako první, protože zvítězila jeho koncepce. Mimo jiné i proto, že film bude černobílý a nebude v angličtině; to je jeho nápad. V knižní předloze se mluví zvláštním nářečím a on si ten jazyk nejdřív zkoušel vymyslet sám, ale ­­neznělo mu to věrohodně. A tak si na internetu začal vyhledávat slovanské esperanto.

Zrovna tou dobou vyšel můj Jazyk novoslovienski, indexovaná kniha, a s kolegou, docentem Zdeňkem Linhartem, z ČZU jsme pořádali letní školu v rámci evropského vzdělávacího programu Grundtvig. Dozvěděli se o tom novináři a Dušan Spáčil napsal článek Slovanské esperanto dostalo podporu EU ­­­ ­­­­ – to bylo v roce 2010. A propojení s panem režisérem bylo hotovo. Na filmu jsme pak pracovali dalších devět let.

Hodně dlouhá doba. Co vás nejvíc potrápilo?

S Václavem Marhoulem jsme si výtečně rozuměli, nicméně verzí scénáře měl asi šestnáct a tolik bylo i verzí dialogů, které jsem překládal. Velkým oříškem byla vulgární slova. Některé postavy si vážně neberou servítky – a teď kudy na to? Poláci nadávají specificky, Rusové taky, Češi nebo Srbové to samé. Jakmile bych použil některé známé slovo, automaticky by tam naskočilo: Ejhle, Polák!

Takže se sestavovala úplně umělá slova. Jako „mrzavec“, ve smyslu hajzlík, zmetek – od slovesa „mrzeti“, nenávidět. Nebo když k sobě opilec zavolá kluka a naleje mu vodku, tak jak mu má říkat? „Chlapče“ se nehodí. A tak jsme vymysleli „pačan“.

Problém s panem Keitelem

A co říkali herci? Jak se s vaší mezislovanštinou popasovaly neslovanské hvězdy jako Harvey Keitel nebo Julian Sands?

Překvapilo mě, jak velmi jsou američtí herci vzdělaní a profesionální. Pan Sands už uměl azbuku i mezinárodní fonetickou abecedu IPA a druhý den byl v tom jazyce jako doma! Barva hlasu, tón, výraz, všechno perfektní; jen mu občas uteklo ď a ť, takže se to opravovalo v dabingovém studiu.

Herci také měli moc šikovného jazykového kouče Davida Tomáška, kterého jsem vyškolil. Byl ve štábu od rána do večera a nadhazoval jim nápovědu vysílačkou do ucha. Díky němu jsem na place skoro nemusel být. Osobně jsem řešil jen problém s panem Keitelem.

Jaký problém?

Ono totiž získat herce takového jména není pro prakticky neznámého režiséra vůbec jednoduché – ale to už vám pan režisér musí vylíčit sám. Za sebe řeknu jen to, že

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Rozhovory

Kultura

V tomto okamžiku nejčtenější