Deník N

Čím by nový ministr mohl prospět kultuře a přitom se na to zjevně vůbec nechystá

V únoru 2013 uspořádala Iniciativa Zachraňte kulturu před budovou ministerstva demonstraci proti škrtům, které měly zasáhnout oblast grantů na živou kulturu. Ta dodnes zůstává stranou zájmu dosavadních šéfů resortu. Foto: ČTK
V únoru 2013 uspořádala Iniciativa Zachraňte kulturu před budovou ministerstva demonstraci proti škrtům, které měly zasáhnout oblast grantů na živou kulturu. Ta dodnes zůstává stranou zájmu dosavadních šéfů resortu. Foto: ČTK

Komentář Petra Fischera: Kultura má nového ministra, který hned po nástupu začal řešit akutní záležitosti, jako jsou podivné zbavení památkové ochrany teplických Hadích lázní, nelegální pokusy vyvézt do ciziny cenné obrazy, mzdy na příští rok či situace v Národní galerii po odvolání Jiřího Fajta. Lubomír Zaorálek slíbil, že do proměny kulturního resortu půjde energicky a že udělá vše pro to, aby kultura byla českým vývozním artiklem a více reprezentovala republiku v zahraničí.

Ministr si pro svůj politický akcent zcela neomylně vybral denní agendu, která přitahuje mediální pozornost, vyvolává hádky a spory, jednou vyplave na povrch, podruhé zase klesne pod hladinu rozlišení a léta o ní nikdo neví. Politika ale není jen každodenní starost o provoz a prodej reklamních předmětů na domácím či mezinárodním trhu. Politika je rozvrhování budoucnosti, projekt, který se musí nejprve vymyslet a rozpracovat a potom také uskutečňovat. Politika je tvůrčí koncepční práce, na což, jak vidno, nezapomněl jenom premiér Andrej Babiš, ale i ministr kultury Lubomír Zaorálek, který – zdá se – pro kácející se stromy nevidí les.

Zaorálek se při svých plánech odkazuje na Programové prohlášení vlády ČR, které je podle něj dostatečným rámcem ministerské práce, stačilo by ho prý plnit. V Prohlášení se v oddílu věnovaném kultuře mluví o zvyšování mezd a navyšování rozpočtu, žádná jiná, natožpak reformní agenda v něm de facto obsažena není. Stačí tedy pro rozkvět české kultury pouze navýšit rozpočet na úroveň jednoho procenta z rozpočtového celku, které je běžné v EU, což by při plánovaných celkových vládních výdajích 1594 miliard korun bylo skoro 16 mld. (dnes je rozpočet ministerstva kultury 14,64 miliardy)? Sotva. Proto nebude od věci připomenout ministrovi, jakou agendou by své působení v kultuře mohl naplnit, aby tomuto strádajícímu resortu za dva roky pomohl.

Česká kultura dostává z veřejných peněz celkově kolem 34 miliard korun, ze státního rozpočtu je to oněch 14,5 miliardy; v tom jsou ovšem zahrnuty i dvě miliardy pro církve a náboženské společnosti jako polštář za probíhající církevní restituce, které časem z rozpočtu zmizí, stát tedy fakticky dává jen 12,5 miliardy. Z obecních a krajských rozpočtů přichází zbylých dvacet miliard, celkem tedy necelá dvě procenta veřejných rozpočtů (0,64 % HDP). Největší část těchto peněz spolknou provozní náklady na spravované příspěvkové organizace (divadla, galerie, muzea a další pamětihodnosti), naprosté minimum zbude na investice a živou kulturu.

Více jen Švédové, Dánové nebo Němci

Do kultury jde i 142 miliard ze soukromého sektoru, kde ovšem zcela převažují výdaje na média a opravu památek, daleko menší část je sponzoring velkých akcí, úplně nejmenší podíl tvoří financování rozvoje živé kultury na místní úrovni. Podobně vypadají výdaje domácností na kulturu. Ze 48 mld. ročně jde 70 % na média a tisk, včetně knih, jen malé procento lidé vydají za živé interpretační umění. České domácnosti utratí za kulturu v průměru skoro 4 % svých veškerých výdajů, více v Evropě platí jen Švédové, Dánové nebo Němci.

Celkové výdaje na kulturu, tedy včetně soukromých peněz a výdajů domácností, přesahují v Česku čtyři procenta HDP, zdá se tedy, že peníze na kulturu nechybí, neboť jen některé menší země jako Dánsko, Maďarsko či Estonsko dávají na kulturu víc, protože vědí, že své malé jazykové kultuře musí do globálního světa pomoci sami, jinak se ztratí. V čem je tedy problém? 

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Názor

V tomto okamžiku nejčtenější