Deník N

Koněv zakrytý? Odkrytý? Nejde jen o maršála. Češi nevědí, co s celými svými dějinami

Osvoboditel? Okupant? Jak pro koho. Se svojí historií se český národ dodnes poctivě nevypořádal. Foto: ČTK
Osvoboditel? Okupant? Jak pro koho. Se svojí historií se český národ dodnes poctivě nevypořádal. Foto: ČTK

Loňská osmičková a letošní devítková historická výročí opět ukázala, že Češi vnímají svoje dějiny jako sérii traumat, s nimiž si tak úplně nevědí rady. Velké přeryvy v českých dějinách opakovaně vedly k zásadním změnám v jejich vyprávění, nové narativy byly často ideologizovány, takže mnohé zásadní události v českých dějinách mohou být dodnes vnímány zcela protichůdně a jsou využívány nebo zneužívány politikou pro legitimizaci některých politických postojů dneška.

Stručný výčet lze začít už postavou svatého Václava, který je dodnes vnímán jedněmi jako symbol české kapitulace před Němci (či obecněji tehdejší západní Evropou) a jinými jako ten, který poddáním se saskému vévodovi Jindřichu Ptáčníkovi, obecněji pak Východofranské říši, umožnil přežití českých zemí, jež se později staly královstvím a jednou z důležitých součástí Svaté říše římské, a tedy Evropy.

Dvě tváře má i husitství. Jedni ho dodnes považují za odvážnou vzpouru proti zbytku (katolické) Evropy, vedenou z pozic vyšších hodnot. Druzí za fundamentalistickou revoltu – ne nepodobnou tomu, co v dnešním islámském světě reprezentuje Islámský stát –, která přerostla v barbarství a ekonomicky zemi na dlouho poškodila. Odkazy na husitství jsou dodnes výztuží jistého typu nacionalistického diskurzu (chytří a morální Češi proti dekadentní Evropě).

Bitva na Bílé hoře a to, co následovalo, jsou dalšími nepřekonanými traumaty. Dodnes řešíme, zda vítězství katolických Habsburků nad českou protestantskou šlechtou a následné represálie, rekatolizace i postupné poněmčování byly pro český národ jiráskovskou „dobou temna“, anebo naopak postupným návratem do hlavního proudu evropské kultury. I konfrontace s Němci, která v podobě univerzitních sporů předcházela už husitství, se stává v podobě Bílé hory politickým tématem.

Tyto pohledy se pak střetávaly, často v karikované podobě (jako byla bitva o rukopisy), i během národního obrození. Výklady historie zpolitizovali nejen čeští nacionalisté, ale i ti, kteří v ní hledali ospravedlnění pro další státní koexistenci s Němci.

První republika se ve svém protihabsburství politicky přiklonila k vyzdvihování husitské, antikatolické a protiněmecké tradice. Její symbolický konec přišel v podobě Mnichova, tedy kapitulace před tehdejší německou rozpínavostí, přičemž druhá republika se vymezila proti převažujícímu historickému narativu té první a opřela se o fašizující proudy v českém katolicismu. Nacisté pak navázali na tu interpretaci svatováclavského dědictví, v níž bylo „poddání se“ svatého Václava Východofranské říši interpretováno jako uznání německé nadřazenosti.

Komunisté upřednostnili „husitský“ narativ, ale husitství ideologicky převyprávěli skrze „třídní“ prizma, jako jakousi lidovou revoluci, která v sobě nesla zárodky komunismu. A jedním z ústředních témat jejich historické propagandy bylo i vyhnání Němců po 2. světové válce coby dovršení boje s tisíciletou německou nadvládou a boj s údajným německým revanšismem. Jejich „poddání se“ Sovětskému svazu bylo naopak interpretováno

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Názor

Spor o Koněva

V tomto okamžiku nejčtenější