Deník N

Sloupek Jiřího Dědečka: Počmárat a zahodit

V Novorosijsku stojí bronzový Leonid Brežněv. Ale nikdo ho tam barvou nenatírá, jenom na něj kálí holubi. Buď ho místní mají rádi, ale to by to po těch holubech utírali, nebo spíš nevědí, kdo to vlastně je. Foto: Jiří Dědeček
V Novorosijsku stojí bronzový Leonid Brežněv. Ale nikdo ho tam barvou nenatírá, jenom na něj kálí holubi. Buď ho místní mají rádi, ale to by to po těch holubech utírali, nebo spíš nevědí, kdo to vlastně je. Foto: Jiří Dědeček

Patřím ke generaci, která nastoupila na střední školu před jedenapadesáti lety přibližně touhle dobou, týden po sovětské okupaci 1968. Já schválně říkám sovětské a neupřesňuji, že šlo o armády tehdejšího Varšavského paktu, protože mnohé z bratrských armád neměly důvěru Sovětů, například Němci z Německé demokratické republiky (Němec je přece jenom Němec i 23 let po válce), o Polácích ani nemluvě (ti prý na výlet do ČSSR ani nenafasovali ostré náboje).

No a Maďaři? Bylo to teprve dvanáct let, co tam maršál osobně musel udělat pořádek! Dva a půl tisíce obětí, když se kácí les, lítají třísky. A přestože do Prahy v osmašedesátém už Koněv nepřijel, protože byl od roku 1963 v důchodu, nebyl to pro nás dobrý začátek školní roku.

A nebo možná byl – neučilo se, nýbrž stávkovalo. Zpívaly se písně, které se během několika měsíců měly stát prostistátními (Kryl a další), čas určený k výuce se trávil ve sklepeních školy, krytech civilní obrany. Profesoři byli s námi. Ovšem jen někteří a jen několik týdnů… Jak začalo politicky přituhovat, mnozí postupně měnili názory a postoje my jsme se čím dál tím víc chovali jako utržení ze řetězu. Nejvíc já. Puberta a politika, to je jak Molotovův koktejl.

A tak jsem jednou – dnes si říkám, že to bylo na protest, ale kdo ví, co mě k tomu činu ve skutečnosti vedlo – vyryl nožem jistý geometrický obrazec do desky lavice. A když mi soudružka učitelka

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Sloupek

V tomto okamžiku nejčtenější