Ubytuj uprchlíky, sázej stromy, ale hlavně mlč!
Komentář Jana Moláčka: Česká veřejná debata by jednoho přinutila věřit na reinkarnaci. Alespoň pseudoargumentů. V nové podobě, svěží a plný sil se nedávno znovuzrodil jeden z nejznámějších debatních smečů odpůrců migrace. Vzpomínáte si na slavné „kolik sis vzal uprchlíků k sobě domů?“ z roku 2015? Je zpět. Nově zní „kolik jsi zasadil stromů?“ a do oběhu ho vrátili odpůrci boje s klimatickou změnou.
Nelíbí se vám stav infrastruktury v Česku? Umíchejte si kolečka betonu a postavte kousek dálnice!
Že je to blbost? Ano, totální. Úplně stejná jako doporučovat někomu, kdo by nebyl proti přijetí pár set uprchlíků do desetimilionové země, aby si je ubytoval u sebe doma.
Nebo jako radit protestujícím mladým lidem, které znepokojují varování před blížící se klimatickou civilizační katastrofou, aby šli sázet stromy.
Nebo jako odmítat podpůrná opatření pro přechod k čisté dopravě a energetice s tím, že si jeho příznivci mají koupit elektroauto a neotravovat s tím ostatní.
Totéž jinými slovy slyší v Německu politici, kteří navrhují přesunout maso ze zvýhodněné do standardní sazby DPH – tak maso nejezte, když vám tak vadí!
Cykloaktivisté zase čelí dobrým radám, aby si klidně jezdili na kole, ale dali pokoj s cyklostezkami. Reinkarnací pseudoargumentu „tak si je vezmi k sobě domů“ je nepočítaně.
Zvláštní. Jít opravovat dé jedničku svépomocí nikdo nikomu nedoporučuje. Na ubytovávání uprchlíků v obýváku či sázení stromů vlastníma rukama ale dojde v každé debatě o migraci či klimatické změně nejpozději ve třetím komentáři pod patřičně rozhořčeným statusem Tomia Okamury či Václava Klause mladšího.
Neustálá recyklace a opakování tohoto pseudoargumentu není nic překvapivého, pokud si uvědomíme jeho skutečný význam. A ten lze mnohem přesněji a stručněji vyjádřit takto: