Deník N

Vendeta matek z Beslanu: Vrahy našich dětí musí potrestat. I kdybychom měly žít do sta let

Některé rodiny přišly v beslanské škole během jediného dne o všechny své děti. Zdroj: Golos Beslana
Některé rodiny přišly v beslanské škole během jediného dne o všechny své děti. Zdroj: Golos Beslana

Některé ženy hledaly těla svých dětí celé měsíce. Jiné je nenašly nikdy. „My nechceme vědět, kdo je zabil. My to totiž víme. A budeme žít třeba do sta let, abychom dosáhly jejich potrestání,“ řekly Deníku N tři z těch, které se rozhodly to nevzdat. Má to prý smysl. Bolest ze ztráty 186 dětí, které zahynuly 3. září 2004 ve škole č. 1 v severoosetském Beslanu, to asi nezmírní. Ale může to zachránit život jiným.

„Nejdřív jsem pochovala manžela. To bylo 30. září. Hned z pohřbu jedu do márnice hledat kluky, jenže mrtvých bylo strašně moc. Politici se báli, že lidé zešílí, ztratí zábrany a vrhnou se na ně! Tak část mrtvol poschovávali v autech.

Mému staršímu synovi bylo šestnáct. Toho jsem našla brzy. I když byl celý spálený. Ne, neuhořel. Zastřelili ho a teprve pak mi shořel.

Vzala jsem si ho a odvezla pochovat. Sotva jsem se s ním rozloučila – a už jedu hledat mladšího. Čtrnáctiletého.

Zase chodím kolem řad mrtvých. U jednoho úplně zuhelnatělého těla se zastavím. Nic povědomého nevidím, ale pak si všimnu, že se hned vedle válí ruka. Zvednu ji a koukám na nehty… a najednou se mi zdá, že ty nehty znám. Že to je ruka mého dítěte. Téměř jistá jsem si byla.

Ale pak mi ho nedali. Sama jsem nevěděla… snad se nemýlím? Snad nevezmu jiné mámě děcko a nepochovám ho jako to své?“

„Vím nejméně o 12 případech, kdy lidé pochovali jako své cizí děti. Toho jsem se bála.“ Beslanská matka Emma Betrozovová. Foto: Petra Procházková, Deník N

Nepláče ani nezvyšuje hlas. Emma Betrozovová přišla v Beslanu o celou rodinu. Manžela teroristé zastřelili mezi prvními, protože je prosil, ať propustí aspoň ty nejmenší děti. Oba synové otcově smrti přihlíželi. Pak seděli nad jeho tělem a starší mladšího přesvědčoval, že je táta jenom zraněný.

Teď, po patnácti letech, přijely Emma a další beslanské matky do Prahy. Na festivalu Jeden svět uvedly snímek Ivany Skálové Neumlčené hlasy Beslanu. A poloprázdnému sálu vyprávěly, jaké to je, když vám vlastní dítě umírá v náručí. Zdálo se jim, že v Evropě už beslanská tragédie nikoho nezajímá. Tak odjely zpátky na severní Kavkaz – pokračovat ve svém zoufalém a statečném boji.

Teror v Beslanu

1. září 2004 přepadlo školu v severoosetském Beslanu čečenské komando. Za rukojmí si vzalo 1128 lidí, kteří přišli na slavnostní zahájení školního roku. Po třech dnech ruské bezpečnostní síly na budovu plnou lidí zaútočily. Výsledek? 334 mrtvých rukojmích. 99 žen, 33 mužů. A 186 dětí.

Většina otců truchlí o samotě a se zaťatými pěstmi přemýšlí, jak dostát staré kavkazské tradici krevní msty.

Jejich manželky se rozhodly jinak. „Naši předci za vraždu zabíjeli. To byl náš zákon; čestný muž se musí pomstít. Teď

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Rusko

V tomto okamžiku nejčtenější